Pavel Juráček – Deník I. 1948–1956

MARIE KRATOCHVÍLOVÁ – Lidové noviny 16.12.2017

„Mé deníky budou cenným materiálem pro literární historiky, pro životopisce. To není rouhání, to není svatokrádež… Myslím si to a budu myslet, i kdybych to sebezuřivěji popíral. Vídám tlusté knihy: Pavel Juráček – Deník.“ (3. července 1956)

V pozůstalosti filmového scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (1935–1989) je uloženo 34 sešitů deníku a další záznamy z let 1948–1989. Nakladatelství Torst poprvé shrnulo celek Juráčkova deníkového díla a postupně jej vydá ve čtyřech svazcích. První vyšel letos na jaře a obsahuje texty psané od roku 1948 do roku 1956.
Juráček do deníku často unikal od povinností, byl však přesvědčen, že má i literární hodnotu: „A je, a je! Deník je literatura! Já nepíšu, chci tvořit a nedaří se mi. To je můj deník.“ (11. července 1956)

15. listopadu 1949

Tak dneska už je „pláštěnkové počasí“ (to je počasí deštivé – nosejí se pláštěnky). Celý den prší a padá sníh. Ve škole není nic nového až na to, že si Eda s Jardou dávali na „hornu“. Odpoledne jsme měli zpěv a učili jsme se, světe zboř se – koledy. Už ano! Koledy! Budem je zpívat na besídce 18. XII. Ale teď něco vážného! Vítek nám je potom přehrál všechny i se spojkami. Třída byla úplně ztichlá a každý poslouchal. A když jsem se ohlédl, okamžitě mě napadla stará známá myšlenka vzít tužku a popsat naslouchající kluky. Já totiž když vidím něco, co se mně líbí, tak hned mě napadne, abych vzal papír a tužku a hned si to napsal a vylíčil. (Asi tak jako když to napadne malíře nakreslit.) Ale nešlo to přece, abych psal před Vítkem. Tak jsem si to napsal až teď.
Tóny houslí letí po třídě. Kluci jsou ztichlí a všelijak opřeni sedí za lavicemi a tiše naslouchají. I Laštovička, Ferda, všechna esa poslouchají. A když se tak ohlédneš, maně tě napadne myšlenka, že už jen 3/4 roku nás dělí od konce šk. roku. Ano, 3/4 roku. 9 let jsme chodili do školy, 9 let jsme spolu snášeli přízeň i nepřízeň učitelů.
A nyní, nyní se rozejdeme každý za svým zaměstnáním. Třeba ty, Květoni, sedíš opřený o lavici a hledíš do prázdna. Co se s tebou stane! Dosáhneš svého cíle? Nyní tu sedíš s námi a nasloucháš. Nebo ty, Pepíku. Chceš se stát letcem. Bláhový nápad. Nebo snad přece? Ale ne! Klukovská léta minou. Postavíš se za pult a budeš vážit mouku. Ano! Život je všední, šedivý.

14. října 1954

Vzpomněl jsem si dnes na Evu… Bylo mi tehdy o několik měsíců více než 15 let. Ona byla o sedm let starší. V lednu 1951 jsem poprvé políbil… (…) Ty podivné bezesné noci na rozhraní života a smrti, úzký proužek světla ve dveřích, ženské tělo mezi nimi, pach lihu a injekcí, a potom si rozepínala šaty, marně. (…) Nepřemýšlel jsem tehdy o smrti. Byla pro mne totéž co sklenice čaje na stolku u postele. Každou noc jsem ji viděl na stropě, byla mi lhostejná, nepřekážela mi. Někdy jsem cítil, jak obchází kolem dveří, a pak mně bylo líto maminky… Když přišla Eva, mizela, ale nepřestala číhat. Viděl jsem ji i v očích lékařů, kteří každé ráno stáli u postele jako sudičky a potom odcházeli beze slova, bez naděje.
(…) Eva byla anděl. Bez svatozáře, bez modliteb, ale s teplýma rukama, dychtivými rty, tajemným tělem, které nabízela, ale které jsem se zdráhal vzít. A ona chtěla. (…) Pamatuji si, jak jsem jednou řekl: ano. Vzala mě do inspekčního pokoje, bylo to v noci, v které nikdo neumíral a chodbami chodil klid. Stál jsem opřený o stůl a snad jsem se třásl. Eva pomaloučku zamykala, pomaloučku se ke mně otočila a byla vidět jen žena, nic než žena.

14. května 1956

V jednom vojenském časopise se před několika lety objevila reportáž o nějakém vzorném četaři, který výtečně splnil střelbu. Odůvodňoval to s hrdostí tím, že kdykoliv střílel, snažil se představit si místo terče Trumana, Eisenhowera nebo Adenauera. Jenom proto prý mu to tak šlo. Byl dáván za vzor. Na střelnici to však vypadá takto.
Major Procházka: „Co to máte před sebou?“ – Posluchač: „Terč“– Major: „Co to máte před sebou?“ – Posluchač: „Terč, s. majore.“ – Major: „Vy hovado, co to máte před sebou?“ – Posluchač: „Figuru ležícího střelce.“ – Major: „Krucifix, jste idiot nebo co? Co to máte před sebou?“ – Posluchač: mlčí – Major: „To je nepřítel, víte? Chlap, člověk, blbec jako vy, víte? Avy ho musíte zastřelit, víte? Strefit se mu do šišky, víte? Tak co to máte před sebou?“ – Posluchač: „Nepřítele, s. majore.“ – Major: „Nepřítele! A musíte ho nenávidět. Nenávidíte ho?“ – Posluchač: „Ano, s. majore.“ – Major: „Hovno nenávidíte!! Vždyť tu ležíte jako na kurvě! Kdybyste ho nenáviděl, tak byste měl paty položený na zemi, vy hovado. Nabíjejte!“

Pavel Juráček: Deník I. 1948–1956. V edici Marie Kratochvílové, vydal Torst, Praha 2017, 1024 stran. Originál recenze.

5. místo v anketě Kniha roku Lidových novin z roku 2017

Pro knihu hlasovali: Pavel Dominik, Petr Eliáš, Miloš Fryš, Pavel Rychteský, Petr Šilhavý, Jan H. Vitvar, David Zábranský a Erika Zlamalová