Ladislav Heryán – Stopařem na této zemi

LENKA KAPSOVÁ – LN – 16.12.2017

Máte pocit, že se celý svět otřásá? Usoudili jste, že je třeba se co nejvíc opevnit a zatvrdit, abyste to všechno ve zdraví přežili? Pak kniha Stopařem na této zemi čeká právě na vás. Po srsti ovšem nepohladí.

Ladislav Heryán v ní totiž sice nabízí – podobně jako spousta jiných současných řečníků – radikální recept. Jenže bláznem. Ostatně z rockových festivalů, motorkářských srazů a jiných nestandardních míst, kam si chodí s návštěvníky povídat o Ježíši z Nazareta, je nejspíš zvyklý i na dost ostřejší označení.

Zatímco hlavním motivem jeho předchozí knihy bylo milosrdenství, ta poslední z různých úhlů zkoumá velkorysost. Zkoumání ale není to správné slovo. U Heryána je všechno žité – s trochou nadsázky lze říct, že není mnoho míst, kam by se neodvážil vstoupit. Jeho osobnost je spjatá s předlistopadovým disentem a undergroundem, jako salesiánský kněz pracuje s mladými lidmi v nízkoprahových zařízeních, za bezdomovci lezl se sestrami matky Terezy i do kanálu. Těžko mu tedy kdo může vyčíst nedostatek kontaktu s realitou a označit jeho výzvy k vlídnosti a velkorysosti za hraběcí rady.

Liberál! Heretik!

Jeho poslední dílo tvoří dvaadvacet textů, které je těžké žánrově zařadit, všechny jsou ale podobně vystavěné.
V úvodu autor navnadí vyprávěním o nějakém osobním setkání – s vietnamskou studentkou, s dvojicí mladých gayů, s dalajlamou nebo třeba bezdomovcem. Každé z těchto setkání nasvěcuje téma z jiného úhlu. V textu se pak Heryán nenápadně promění z „pouhého“ nonkonformního kněze ve vynikajícího znalce Bible, vybaveného znalostí latiny, řečtiny a hebrejštiny.

Dokáže tak nejen vybrat trefné úryvky a propojit je s úvodní příhodou, ale občas také opráší některé klíčové slovo evangelijní zvěsti od zkreslujícího nánosu, který na něm ulpěl nepřesnými překlady, a vytáhne na světlo diamant původního významu. Jak odlišně by například působilo, kdyby Ježíš v češtině místo „čiňte pokání“ říkal „změňte myšlení“. Na závěr se autor obvykle vrátí k postavě, o níž byla řeč zkraje – a kruh uzavře pointou. Svým způsobem jde o drobná „kázání“ oděná do přitažlivého hávu osobní zkušenosti.

Heryán se vlastně dotýká všech témat, která se v katolické církvi považují za ožehavá. Dělá to ale tak přirozeně, že jeho texty nepůsobí skandálním dojmem. Jako by říkal: Zeptám-li se ve svém nitru, jak by jednal Ježíš, nemohu jinak. Právě tady nejsilněji zaznívá jeho poselství o milosrdenství – ať už se jedná o bolavou situaci rozvedených, nebo třeba LGBT křesťanů. Stojí-li tváří v tvář upřímně hledajícímu člověku, v dilematu „zákon, nebo milosrdenství“, přiklání se většinou k tomu druhému. Tím se ocitá ve své domovské církvi na tenkém ledě a může si vysloužit hanlivé nálepky. V lepším případě mu mohou spílat do „liberálů“, v tom horším bude rovnou heretik. Ani jedno není namístě.

V zemi škrtlého nebe

Heryán nezpochybňuje autoritu katechismu ani církevní hierarchie a ve všem podstatném je pevný. Snaží se ukázat, jak nezávazné žití „na hromádce“ ochuzuje pár o skutečnou hloubku lásky a důvěry. Ví, že žonglování s negativními duchovními silami končívá v propasti beznaděje – a vysvětluje proč. Odslouží mši i v těch nejbizarnějších prostředích, ale vlídně odmítne, pokud by měl jen dělat kašpárka a zapřít svou identitu.

V eseji O babičkách a svatém Pavlovi popisuje, jak ho kamarád požádal, aby zaopatřil jeho babičku před smrtí. Jsme tady, volá mi Martin. Se švagrem čekají před domem, aby mě naložili a zavezli za babičkou. ‚Jen jí, Láďo, v žádném případě nesmíme říct, že jsi kněz, to by ji vystrašilo, to by si už myslela, že umírá.‘ – ‚Já jí ale, Martine, jako Ladislav Heryán nijak pomoct nemůžu. Já jí mohu pomoct jedině jako kněz.‘ Cestou jim vyprávím o svých zkušenostech s umírajícími a oba nakonec svolí, že babičce všechno prozradíme. Příběh je komický, za měsíc volá známý zmíněného Martina: Mohl byste zaopatřit mou babičku? Ale neříkejte jí, že jste kněz, polekala by se, a navíc já jsem ateista. Heryán s humorem ukazuje, v jaké pasti se ocitáme, když nad sebou škrtáme nebe.

V textu Cisterny, jež neudrží vodu, o tom píše naléhavěji. Jakmile se ze společnosti někam ztratí Bůh, všechno, co by mělo normálně fungovat a vždy fungovalo, se nějak pokazí. On je totiž jako živá voda, která když se ztratí, najednou všude schází a těžko se dá nahradit. (…) Jako krajina, která – zbavena mokřadů, mezí a lesíků – najednou nemůže zadržet vodu, tak je společnost bez Boha. A jako s sebou unikající voda odnáší i tisíce let tvořenou životadárnou ornici, tak společností křivený a vytěsňovaný obraz Boha s sebou bere její staletí vytvářenou kulturu. (…) Společnost, která ztratila Boha, musí ztrátu marně nahrazovat dalšími a dalšími zákony a institucemi. Člověk, který má v srdci Boha a k němu se vztahuje, totiž vnímá skutečnost jinak než jen skrze zákony. (…) Je-li ve společnosti přítomen Bůh, rodí se v ní étos, který se do zákonů zapsat nedá a který ovlivňuje i ty, kteří v Boha nevěří. Je-li ve společnosti přítomen Bůh, společnost jím voní a všichni jím nějak načichnou.

Heryán tu nemluví o úzkoprsé, fundamentalistické představě Boha a sám zrcadlí Boží vlídnost. Nějak mě při čtení jeho knihy trklo, že každá situace je malé rozcestí, z něhož se lze vydat buď cestou rozumu, nebo velkorysosti. Mám donést bezdomovcům do lesa termosku čaje? Nejspíš mi ji ztratí. Mám pozdravit nesympatickou sousedku? Just ne, ona mě taky nezdraví. Mám zakoupit sadu obrázků od postižených umělců?Když ony jsou trochu kýčovité. Kdo se pokaždé vydá první cestou, ušetří si spoustu drobných nesnází… a taky mu postupně okorá srdce.

S termoskou do lesa Dočítám Stopaře a na chvilku vidím nově. Velkorysost jako opak strachu. (To se toho stane, když přijdu o starou termosku.) Velkorysost jako opak malichernosti. (Jak asi k sobě se sousedkou najdeme cestu, když nikdo nezačne?) Velkorysost jako opak tvrdosti. (Jestli sama ochrnu, budu moc šťastná, když pusou namaluju kostrbatý obrázek a někdo si ho koupí.)
Opravdu se člověku nějak líp dýchá, když se na rozcestí častěji dá tou druhou cestou. Až se budete z úzkosti chtít opevňovat, vezměte do ruky Heryánovu knížku a čtěte.

Ladislav Heryán: Stopařem na této zemi: O Boží velkorysosti mezi námi. Vydalo nakladatelství Portál, Praha 2017, 152 stran. Originál recenze.

3.-4. MÍSTO v anketě Kniha roku Lidových novin z roku 2017

Pro knihu hlasovali: Zora Freiová, Petr Honzejk, Zdeněk Jančařík, Juliana Jirousová, Lenka Kapsová, Josef Lacman, Jan Paulas, Daniel Podhradský a Martin Vaňáč.