Milan Kundera – Kniha smíchu a zapomnění

PETR FISCHER – LN – 16.12.2017

Ač obsadil třetí místo, dalo by se říci, že Kunderův posledni česky psaný román do seznamu knih roku 2017 vlastně vůbec nepatři. Vždyť má už skoro čtyřicet let. Přesto je letošek pro jeho první vydáni v Česku tou pravou chvílí.

Milan Kundera přitahuje paradoxy dějin. Dějí se mu v osobním životě (proměna mladého komunisty v cynického ironika, jež ho doběhla i v aféře údajného udání v 50. letech, otevřené časopisem Respekt); dějí se mu v psaní (knihy o domově se staly slavnými v cizině, nemilovány, kritizovány doma); snaží se je sám inscenovat a travestovat – třeba tím, jak nechává publikovat své původní práce v češtině, jak výběrově dávkuje převody svých francouzských esejů. A tak se paradoxně, a samozřejmě velmi ironicky, přihodilo i to, že jeho skoro čtyřicet let staré knihy sahaly loni i letos po titulu Kniha roku v anketě Lidových novin.

Poslední česky psaný román Milana Kundery Kniha smíchu a zapomnění přitom – jak už bylo řečeno – do seznamu letošních knih vlastně nepatří. Technicky vzato rozhodně ne. Kniha poprvé vyšla francouzsky v roce 1979, česky v exilu v Sixty-Eight Publishers v roce 1981. Atlantis letos připravil druhé, autorizované vydání, aby uzavřel svou českou kunderovskou sérii. Nic z toho ale nutně neznamená, že jde o knihu starou, časově jaksi nepřípadnou a že by měla být vyloučena ze soutěže o výroční pocty.

Skoro by se dalo říct – a není to zdaleka jen slušnou pozicí v hlasování jedné ankety – že Kniha smíchu a zapomnění naopak vychází v pravou chvíli, takříkajíc „na čas“. Tedy přesně v době, která ji potřebuje (možná více než Husákova normalizace). V době, kdy se pereme se svým nevyjasněným vztahem k minulosti; s potřebou vytěsňovat a zalátávat mezery, které už nikdy nezacelíme; s lítostí nad vlastním pádem, se sentimentálním vztahem ke starému, které mizí a které marně oživujeme a nechceme pustit, takže celý veřejný prostor je naplněn stovkami postav „živých mrtvých“. Tedy v době, kdy opět, zvláštně nejednoznačně a bez zátěže státní ideologie rezonuje Kunderova věta z počátku Knihy, komentující vymazání komunistického politika Clementise z historické fotografie Vítězného února: „Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění.“

Pět slov

Kniha smíchu a zapomnění stojí za ocenění i z jiného důvodu, než je její „aktualita“. Je totiž zároveň vrcholem Kunderova experimentování s románem. Stylově se v ní jako romanopisec definitivně našel. Je to vrchol, který má poté své variace a jakési více či méně zoufalé pokračování, dál se ale už spisovatel nikdy nedostal. Dalo by se dokonce říci, že zůstal už navždy zachycen ve formální struktuře Knihy smíchu a zapomnění, o čemž svědčí i jeho poslední román Oslava bezvýznamnosti. Ta dokonce – nezdá se, tak to je! – z Knihy zapomnění motivicky i jinak přímo roste, tak jako na ni Kundera přímo odkazuje v souboru esejí Setkání (francouzské Une Rencotre by bylo přesnější přeložit jako dvojsmyslné Střetávání).

Poprvé se Kundera ke Knize (nejde jen o zkratku, ano, skutečně se tu snažíme velkým písmenem naznačit, že jde v literárně-dějinném smyslu o Kunderovo opus magnum či jádrové dílo, od něhož vše vychází a do něhož se zase vše zpět zavinuje) podstatně vrací v Umění románu, kde zkoumá svou spisovatelskou „metodu“ a poprvé medituje o romanopisectví jako výjimečné lidské činnosti, která poskytuje něco, co filozofie a jiné druhy poznávání nikdy neodhalí a nezpřítomní.

„Téma, to je existenciální otázka,“ píše Kundera v Umění románu a pokračuje: „Čím dál víc si uvědomuji, že taková otázka je konec konců zkoumáním zvláštních slov, slov-témat. Proto tvrdím: román je založen na několika základních slovech. Je to ‚série not‘ u Schönberga. V Knize smíchu a zapomnění je to následující ‚série‘: zapomnění, smích, andělé, lítost, hranice. Těchto pět hlavních slov je v toku románu analyzováno, studováno, definováno znovu definováno a tak přeměněno v existenciální kategorie. Román je postaven na těchto několika kategoriích jako dům na pilířích.“

Romanopisec

Kundera rozevírá v Knize románový prostor tím, že ho tříští do jednotlivých „povídek“ (je jích sedm, milované hudební číslo 7 vládne Kunderově umění románu), jež většinou spojují právě jen klíčová slova či způsob zkoumání existenciálních nastavení, souvislostí a proměn („Celá tato kniha je román ve formě variací.“).

Vůbec už nejde o vyprávění, to je pouhým prostředkem – nástrojem praktické existenciální demonstrace! Mísí se tu vypravěč osobní i neosobní vypravěč s odstupem, ale nad tím vším krouží jakýsi vševědoucí Romanopisec (bůh), který ovládá a řídí celou strukturu. Svádí tím čtenáře, který se nechává provázet, a tak lehce uposlechne výkladu, božskému směřování. A přece tím čtenáře rozčiluje, irituje a nutí k vlastním úvahám a výkladům, ke „čtenářským kontra“ či protiinterpretacím.

Ocitáme se v srdci Kunderova romanopiseckého umění, které souvisí i se slavným dvojím smíchem, jenž se v Knize smíchu a zapomnění zjevuje. Smíchem andělským, božským a smíchem ďáblovým. Kundera se směje i vysmívá a čtenář je nucen neustále tančit na této tenké hranici, která v životě vystupuje tak náhle, že obvykle už stojíme na nějaké její straně. Kunderovy romány nám nabízejí osvěžující fikci, umožňují nám stát na hranici a vidět na všechny strany. Dívat se bez lítosti a přitom s jejím jasným vědomím — přesně tak, jak to z Knihy přešlo do posledního Kunderova románu Oslava bezvýznamnosti, kde tento „božský“ postoj vyznívá až melancholicky chladivě, neboť „není šťastných bohů“…

„Lítost je trýznivý stav probuzený pohledem na náhle odkrytou vlastní ubohost,“ tvrdí Romanopisec v Knize smíchu a zapomnění a přičítá ji nezkušenosti mládí: „Člověk, který má hlubokou zkušenost s nedokonalostí lidí, je poměrně chráněn proti nárazům lítosti.“ Proti lítosti existuje i jiná obrana, než je čas a zkušenost: „Jeden z obvyklých léků proti vlastní ubohosti je láska. Neboť ten, kdo je absolutně milován, nemůže být ubohý. Všechny jeho nedostatečnosti jsou vykoupeny magickým pohledem lásky…“

Milan Kundera ale ani o lásce nepíše bez ironie, právě o ní ne. I v ní se všechno nějak láme a hroutí. Ale není to apokalypsa či katastrofa, nýbrž právě jen ironie, odstup. Aby se člověk nepropadl do andělského smíchu a nakonec se bolestně nepropracoval k ďábelskému výsměchu. Smát se ovšem chce i Kundera. V Knize, v Oslavě – skoro v celém svém díle – touží po očištění smíchem bez lítosti (a vždy nějak s ní). To pro něj se píše, to pro něj se čte.

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění. Vydalo nakladatelství Atlantis, Brno 2017, 260 stran – originál recenze

3.-4. MÍSTO v anketě Kniha roku Lidových novin z roku 2017

Pro knihu hlasovali: Zbyněk Černík. Petr Fischer, Petr Honzejk, Karel Hvížďala, Pavel Kosatík, Jiří Kratochvil, Jiří Peňás, Marie Vaculíkova a Erika Ilamalová.