Jáchym Topol – Citlivý člověk

MARKÉTA PILÁTOVÁ – LN – 16.12.2017

Osm let Jáchymu Topolovi trvalo, než napsal svou zatím poslední knihu. Možná proto, že stejně jako jeji hlavní hrdina často říkával: „Copak se tady, sakra, můžu soustředit?“ Fakt, že se nakonec soustředit dokázal (a zdolal rumrajch“ zodpovědnosti, zaměstnání i rodinných tragédii), vyústil v meandrovitou řeku jednoho z nejaktuálnějších i nejarchetypálnějších příběhů současné české literatury.

Román Citlivý člověk začíná jako on the road kdysi nadějného („když ještě byli na Západě zvědaví na pařezy z Východu“) kočovného herce Táty alias Moura, co se nemůže soustředit a neustále „s bradou vytrčenou drásá do sešitu“. Mour se svou ženou, „sametovým dítětem“, a potomky brázdí Evropu po alternativních či obskurních festivalech, ale na onehdá zajímavého Východoevropana teď už všude podezřívavě hledí jako na šmíru a „polish vermin“. Mour se marně ohrazuje, že když už „vermin“, pak v jeho případě „czech“.

Táta a jeho tlupička se marně snaží a zamotávají se do spirály absurdních, tragikomických situací. Při nich se například zjistí, že Tátův bratr Ivan (který v osmašedesátém s otcem – „jezdcem smrti“ – utekl na motorce do Sovětského svazu) dokáže rodinu vysekat z krádeže, ochránit před vraždou nebo útokem chlípné gorily v maďarském termálním bazénu. Zavleče je však při tom do rusko-ukrajinského konfliktu, ve kterém okrajovou roli sehraje i Gerárd Depardieu. Ivan se má stát guvernérem Ajvaristánu a velice lituje, že jeho milované Rusko „vyměnilo velikost za džíny a žvejkáčku“.

Groteskový karneval je ale podbarvený temnou syrovostí. V jejím rámci například Máma, která „alespoň měla pod zádama papundekl“, rodí pod jedním francouzským mostem nebo přichází o oko a její hladové dítě polyká živou můru.

U dobrého Baštýře

Nomádi mají tolik problémů, že je to začne táhnout domů, na rodnou Sázavu. Touží se usadit, vysprchovat se a šoupnout Mámu do léčebny, kde by jí dali dohromady bolavou nohu a zbavili ji závislosti na opiátech a alkoholu. U řeky Sázavy se setkávají s klanem Baštů, vládců „šrotoviště“, mechaniků a vymahačů dluhů. Noří se hloub a hloub do světa a bahna řeky Sázavy i tamních obyvatel.

Tento svérázný biotop Jáchym Topol pozoruje reportérským okem a popisuje rozmáchlým perem G. G. Marquéze. V jeho podání je mírně líná ladovská krajina s paneláky a bytovkami „z časů soudruhů“ postapokalyptickou distopií vrakovišť, útulných bordýlků s neopravenou zapáchající jímkou, montoven, skladů, továren na tyčinky Mars, otřískaných ruin, vybydlených trampských tábořišť, pobudů, cikánské drobotiny, ožralů, kteří nepijí, ale vždycky si dají ještě jedno, „přirozeně zdatných píchačů“ a lidí, jež zabydleli nejen okraj společnosti, ale přímo i její srdce.

A mnoho z nich je nejen „přirozeně zdatnými píchači“, ale také přirozeně zdatný mi filozofy, kteří nečekají s rukama v klíně, až přijde smrt. Myslí na ni i na Boha, na ďábla, na nedůstojné stáří a ještě nedůstojnější umírání. A vládce šrotoviště Bašta plánuje vlastní hospic U dobrého Baštýře, kde by se umíralo chlapsky – ranou dýky do srdce nebo aspoň po udušení polštářem. A rozhodně by to U dobrého Baštýře nebylo plné „oživovacích strojů, co se tahaj z EU“.

Daleko od bezpečných břehů

Kniha je plná nejen černého humoru, ale především přesného pozorování těch, o nichž dnes máme tendence říkat, že se vykašlali na tradiční velké politické strany a volí natruc extremisty i nacionalisty. Je to ale také svérázný žalm o posledních výspách hrdého chlapství a ženskosti. O prostředí, kde ženy dokáží být divoké, koketní a rozmarné. O prostředí, kde vyhledávají „šukací dotek“, aniž by u toho ale ztratily něžný glanc, A muži mohou být klidně hromotlucké mlátičky, ale nebrání jim to, aby dokázali snít o svatbě, dětech, zahrádce a zodpovědnosti vůči rodině i klanu. Z toho všeho se také dokáže rodit láska, při níž se na sebe mohou lidé roztouženě a beze strachu vrhat jako „ondatřice s ondatrem“ a zároveň při tom na sebe mířit i „vlahým pohledem ze dna sebe do toho druhého“.

Příběh Citlivého člověka má tah rozvodněné řeky a nadnášen je jazykovou bravurou, v níž mají stejnou roli vulgarismy, obecná čeština a svébytné neologismy i rádoby knižně a nesmírně vtipně používané výrazivo z brakových románů i životopisů světců. Román samotný, v němž se „vše děje pozvolna, tlumeně, v plástvích přicházející noci. S těžko postřehnutelným skřípěním, které vnímá člověk jen skutečně citlivý, až snad přecitivělý“, je nožem díky němuž můžeme snadněji odloupnout slupku nadějí a příslíbů pečlivě pěstovaných ve skleníku politické korektnosti, eurooptimismu a bezbřehých šancí pro ty, kdo se dost a často snaží.

Pod tím vším ale bují šrotoviště plné jiných věcí, jiných lidí a jiné řeky. Její proudy nás mohou odnést nečekaně daleko od břehů naší tak pečlivě budované porevoluční naivity. Drsně z ní procitáme, tápeme jako slepý hrdina knihy Lomoz. A ptáme se, jak se to vlastně mohlo stát? Jáchym Topol nabízí pádnou odpověď. Nemusí se nám líbit a nemusíme s ní souhlasit. Ale měli bychom o ní vědět.

Citlivý člověk: Jáchym Topol. Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2017, 360 stran. Originál recenze.

2. místo v anketě Kniha roku Lidových novin v ročníku 2017

Pro knihu hlasovali: Petr Eliáš, Petr Fischer. Barbora Grečnarová, Markéta Hejkalová, Alena Janková, Vladimír Just. Petr Koubský, Dobrava Moldanova, Ladislav Nagy, lva Pechačkova, Jiří Peňás, Markéta Pilátová, Jan Pišna, Jaroslav Provazník, Martin C. Putna, Ondřej Soukup. Vladimír Svatoň, Vladimír Šebek. Jiřina Šiklová, Petr Šilhavý, Jovanka Šotolová, Marie Vaculíkova a Stanislav Wimmer.