Margaret Atwoodová – Slepý vrah

02.02.2002 – Ladislav Nagy (LN)

Nekonečné bujení příběhů, násobení životů, přepisování historie, posouvání významů v tradici, to všechno jsou významná, ne-li nejvýznačnější témata moderního tvůrčího psaní – beletrie, poezie, ale také literární kritiky, teorie či filozofie. Nechybějí ani v díle Margaret Atwoodové, plodné kanadské prozaičky, básnířky, esejistky a autorky knížek pro děti.

Atwoodová je dobře známá českému čtenáři – v Odeonu vyšel román Ublížení na těle (česky 1989), českého překladu se dočkalo i thrillerové Loupení jehňátek (česky 1995), Žena k nakousnutí (česky 1998) a v neposlední řadě raná próza Z hlubin (česky 1998).

Z hlubin na výsluní

Poslední jmenované dílo, zajímavá a myšlenkově hluboká, byť poněkud schematická meditace o návratu k přírodě, o odcizení moderní společnosti, post-industriálním kolonizátorství, ale též o dávných archetypech, se záhy stalo kultovní záležitostí. Jednak pro své nezpochybnitelné literární kvality, jednak – tak trochu paradoxně a zároveň pochopitelně – pro už zmíněnou schematičnost: v promluvách jednotlivých postav čteme takřka doslovné výroky z nejrůznějších feministických, post-koloniálních a dalších teorií. Díla se okamžitě chopily nejrůznější intelektuální, politické či aktivistické skupiny, které si z něj udělaly svůj románový manifest. Ale tak už to v literatuře chodí.

Začít nový život

Atwoodová však zjevně nechtěla zapadnout do nějaké pohodlné škatulky, a potvrdila to hned dalším románem Lady Oracle (v originále 1976). V něm své předchozí úspěšné dílo i ohlasy na ně podrobila zdrcující, ale rozhodně ne zlé kritice: hlavní hrdinka tohoto románu, autorka podobně kultovního románu jako Atwoodová, nafilmuje sebevraždu, aby mohla začít nový život. Na Lady Oracle v mnohém navazuje zatím poslední román Margaret Atwoodové Slepý vrah, který v překladu Soni Nové a Ondřeje Podušky právě vydalo nakladatelství BB Art. Tato kniha byla předloni oceněna prestižní britskou Bookerovou cenou, a to v poměrně silné konkurenci (nominován byl například poslední román Kazua Ishigura Když jsme byli sirotky [When We Were Orphans], brilantní historická freska Matthewa Kneala Angličtí cestující [The English Passengers] či zajímavý debut Trezzy Azzopardiové Úkryt [The Hiding Place]).

Život po životě

Kniha Slepý vrah vypráví příběh dvou sester Chaseových, Laury a Iris. Laura prožije během války vášnivý milostný vztah s prchajícím levicovým aktivistou. Svou lásku pak velice odvážně popíše v románu Slepý vrah, který záhy po vydání sklidí obrovský úspěch. Lauřin milenec ovšem v bojích zahyne a autorka ceněného románu spáchá několik dní po skončení války sebevraždu. Získá však nový život – podobně jako třeba americká básnířka, povídkářka a autorka slavných deníků Sylvia Plathová, i Laura se záhy po své smrti stává kulturní ikonou, modlou různých literárně-teoretických a politických skupin. Její postavení v kulturním panteonu přitom ještě umocňuje to, že – jako všichni, kdo zemřeli v útlém věku – zůstává navždy mladá, a může tudíž plnit i funkci věčného sexuálního symbolu.

Ve stínu Laury

Oproti tomu její sestra Iris stárne. Na začátku románu ji zastihneme jako dvaaosmdesátiletou ženu, dožívající ve městě Port Ticonderoga. Iris přemítá o svém nijak úspěšném životě a především o okolnostech tragické Lauřiny smrti a o románu, který její sestře zajistil nesmrtelnost. Iris předává cenu pojmenovanou po své sestře a se záští odklízí květiny, které sestřini obdivovatelé zanechávají na autorčině náhrobku. Laura je intenzivní, stále oživovanou vzpomínkou, Iris je živou pamětí. Snad i proto se na konci svého dlouhého života rozhodne vyprávět příběh – o své sestře (ta je nejznámější), ale také o sobě, a vlastně o celé moderní historii Kanady. Iris své vyprávění prokládá pasážemi z Lauřina románu. Výsledkem je zajímavá mozaika: úryvky z kdysi šokujícího románu se mísí s fragmentární historií země a kultury, kde takový text šokujícím dojmem už dávno nepůsobí, kde se dokonce stává základem budoucího vývoje. Byla-li řeč o historii novodobé Kanady, pak je nutno jedním dechem dodat, že je to historie značně rozostřená. Tak trochu v duchu ˝nové historie˝ autorka sleduje věci, jež obvykle zůstávaly stranou zájmu, o kterých se často jen šuškalo. Sleduje módní vlny, odhaluje hluboko zasutá tajemství, vytahuje staré fotografie… Jakési zvláštní napětí vzniká konfrontací fragmentů z Lauřina věčně mladého románu a meditací o smrtelnosti, které vyvěrají z Irisiny snahy vyrovnat se se svým vlastním chátrajícím tělem.

Vypravěčka příběhů

Irisino vyprávění se odvíjí pod tíhou naléhavého resentimentu – dlouhý život neprožila ani zdaleka tak bouřlivě jako její slavnější sestra svůj krátký: poměrně mladá se provdala za bohatého, leč nezajímavého průmyslníka a svá poslední léta tráví v městě, kde její rodina na začátku dvacátého století zaujímala výsadní postavení. Přesto je její text v posledku zajímavější a hlubší než Lauřina klasika, a to zdaleka ne jen pro svou věrohodnost. Iris sice je trochu zatrpklá, ovšem o to intelektuálně vytříbenější: dobře ví, že žádná definitivní historie neexistuje, že psaní sice propůjčuje nové životy, ale zároveň se zmocňuje těch starých a vykládá je z nové perspektivy. V celé knize vlastně nové životy povážlivě chybí. Irisino vyprávění je poutavým ohlédnutím zpět, dopředu však vypravěčka nevidí – a snad ani nechce vidět. Není také kam se dívat. Její jediná dcera propadla drogám a vnučka zmizela kdesi ve světě.

Svět bez dětí

Atwoodové román nabízí zvláštní pohled na ˝bezdětný˝ svět a jeho znepokojivé poselství bude jistě pro mnohé čtenáře nepřijatelné. Absence zájmu o osudy mladé generace je však organickou součástí autorčina pojetí tradice a odpovědnosti k ní. V jejím obrazu světa je prostě tradice předávaná krví méně důležitá než ta, která se neustále obnovuje v literatuře. Dějiny, příběhy a v posledku (v radikální poloze) lidské životy jsou podle ní tím, čím jsou, jen tehdy, dostávají-li výrazu ve slovech. Slepý vrah je originálním poselstvím o důležitosti slova.

Margaret Atwoodová: Slepý vrah. Přeložili Soňa Nová a Ondřej Poduška. Vydalo nakladatelství BB Art, Praha 2001, 398 stran.