Margaret Atwoodová – Z hlubin

31.07.1998 – JIŘÍ HANUŠ (MF Dnes)

Přestože v Kanadě považují Margaret Atwoodovou už několik desetiletí za svou nejvýznamnější spisovatelku, román Z hlubin, pečlivě vypravený v edici angloamerických autorů nakladatelství Argo, je teprve jejím třetím dílem přeloženým do češtiny (po Ublížení na těle a Loupení jehňátek). Ačkoli kniha Z hlubin vyšla anglicky poprvé před šestadvaceti lety, je to díky tématu i prostředí jednoznačně dílo nadčasové a nadále působivé. Čtenáře málo obeznámeného s Kanadou zpočátku zaujme život lidí na okraji divočiny, protiklad francouzského a anglického prvku, obava z roztahovačných Američanů na jihu a zášť vůči nim. Uprostřed románu však dochází ke zvratu. Hlavní hrdinka (autorka neprozradí její jméno) a vypravěčka příběhu v jedné osobě vyrůstala s rodiči vysoko na severu v jezerní oblasti v primitivním srubu; zatímco ostatní dívky se učily balit kluky, ona zvládala umění přežít v divočině. V praktickém životě – jak přiznává – by jí bylo pomohlo spíš to první. S rodiči se přestala stýkat poté, co ji její ženatý milenec donutil k potratu. Pak se vdala, manželství však nevyšlo a rozvodem zcela ztratila svou dceru. Nyní se vrací do srubu hledat záhadně zmizelého otce. Přijíždí se svým druhem Joem, přítelkyní Annou a jejím manželem Davidem, městskými lidmi. Zatímco marně hledají jakoukoli drobnost, která by je přivedla na otcovu stopu, v kvartetu se rozehrává jemné předivo vztahů. Napohled ideální manželství Davida a Anny se ukáže plné podezíravosti, nevěr a výčitek. Hrdinka si uvědomí, že její soužití s Joem je spíše věcí zvyku a pohodlí a nemá s láskou mnoho společného. Oznámí mu, že po návratu do města se od něho odstěhuje. Hra se vztahy se nečekaně promění, když se proti vypravěčce při potápění vynoří z hlubin cosi podivného, velkého, těžkého, s mrtvýma otevřenýma očima. Vnitřně zřejmě ví, o koho jde, ale k smrti vyděšena to ve svých představách považuje za embryo, jemuž nechala vzít život. Když jí pak David s Annou přijdou do srubu oznámit, že rybáři vylovili tělo jejího otce, odmítá tomu uvěřit: domnívá se, že se jí David s Annou mstí, protože se nezúčastnila hrátek. V šoku od nich uteče, skryje se v lese, nechá je odjet a pak se několik dní pohybuje po srubu a lese nahá, zabalená jen do rozřezané přikrývky; spí pod listím a komunikuje s „nimi“ – což mají zřejmě být její zesnulí rodiče. Bloudí po okolí téměř jako zvíře, živí se kořínky. Nakonec síly ze záhrobí zeslábnou, žena se vrací do srubu. Přichází pro ni Joe a vypravěčka už jen naznačuje, že se s ním asi vrátí do civilizace, do „zajetí v některé z jeho mnoha podob“. Román Z hlubin je také o lásce a milování, ale ze zcela odlišného úhlu pohledu než spisy autorek Steelové nebo Fieldingové, takže si bohužel nezíská srdce (ani kapsu) tolika milionů čtenářek. Atwoodová píše značně znepokojivou prózu, v níž pozorný čtenář najde hned několik rovin. Petr Matoušek v zasvěceném doslovu vysvětluje vliv Northropa Frye a Carla Gustava Junga na autorčino dílo a vyzdvihuje určité feministické prvky v románu. Kniha se však dá číst i jako výpověď o křehké rovnováze lidské psychiky a jejím kolísání mezi příčetností a pomateností, mistrně popisovaná zevnitř, v první osobě. Zdá se, že hrdinka na reálné rovině prožívá cosi jako posttraumatický šok z otcovy smrti, který ji na několik dnů promění v nahé zvíře, jež žije vizemi a primitivními strachy a rozmlouvá s přeludy. Teprve když cítí, jak se v ní z hlubin vynořuje nový život dítěte, které záměrně počala s Joem, rozhodne se přežít – ale zdá se, že se vrací obohacená, že vidí svět lidí z odstupu a odmítá být obětí, odmítá dál přijímat jeho pravidla hry. „Hry se slovy, hry na vítězství a porážky už skončily.“ Jemná „kožešina slov“, kterou Atwoodová používá, aby vyjádřila duševní pochody své hrdinky, je nicméně natolik mnohoznačná, spletitá a propracovaná, že se nedá jednoduše popsat. Musí se číst.

Margaret Atwoodová: Z hlubin. Přeložila Zuzana Mayerová, doslov Petr Matoušek. Argo, Praha 1998, 189 stran, 2500 výtisků, 179 korun.