Arundhatí Royová – Bůh maličkostí
14.11.2001 – Marcel Kabát (LN)
Nepoddajná žena, která se nehodlá smířit s žádnou nespravedlností – to je hvězda britské a indické literatury a čerstvá držitelka velké ceny pařížské Světové akademie kultur Arundhatí Royová, již proslavil román Bůh maličkostí, nedávno vydaný i česky.
Rodačka z Ajamanamu v jihoindické oblasti Kérala je v pořadí druhou laureátkou velké ceny Světové akademie kultur – tím prvním byl loni Václav Havel.
Arundhatí Royová, která koncem listopadu oslaví čtyřicetiny, má za sebou, a bezpochyby i před sebou, značně pestrý život. Vyrůstala bez otce a od šestnácti let se protloukala světem na vlastní pěst. V Novém Dillí vystudovala architekturu, působila jako filmová produkční a scenáristka, později se odstěhovala do Londýna, kde pracovala pro list Sunday Times. Když vydala román Bůh maličkostí (God of Small Things, 1997), jehož děj je umístěn do autorčina rodného Ajamanamu, stala se z ní rázem uznávaná literární osobnost. Po celém světě se prodalo více než šest milionů výtisků této knihy, Royová obdržela i prestižní Booker Prize. Čemu tato kniha vděčí za svůj mimořádný úspěch?
Mnohem víc než politický pamflet
˝Je to obžaloba kastovního systému,˝ tvrdí sama autorka o svém románu v rozhovorech a zlobí se, že v Kérale, odkud pochází, si její knihy sice nesmírně považují, ale právě toto poselství si odmítají připustit. Naléhavý poukaz na nespravedlnost stále přežívajícího kastovního rasismu je v tomto díle opravdu klíčový. Sám by ale jistě nestačil k tomu, aby knihu s nadšením četli čtenáři po celém světě. Tím, co z románu činí světový bestseller, je jeho globální přesah a především nezaměnitelný způsob vyprávění. Příběh o malých dvojčatech, která s dětským údivem poznávají úchvatný, směšný, ale také velmi krutý svět dospělých, je srozumitelný i pro čtenáře, kteří jen vzdáleně tuší, že Ásám má cosi společného s čajem – a dokonce ani to není nutné. Indická vesnice Ajamanam, osídlená křesťanskou komunitou, se na stránkách románu Arundhatí Royové i pro Evropana nebo Američana brzy promění v takřka důvěrně známý prostor. Jeho průmyslovým centrem je malá, klopýtavě fungující konzervárna Zavařený ráj a obývají jej lidé, jejichž protějšky by se jistě našly na mnoha jiných místech zeměkoule.
Rakouský kapitán v Biu Abhiláš
Sedmileté indické děvčátko Ráhel a jeho dvojče, chlapec Esuta (s nadýchnutým účesem ą la Elvis) jedou s maminkou, pratetou a strýčkem v modrém plymouthu do města, kde je čeká již třetí návštěva proslulého amerického filmu o rakouském kapitánu von Trappovi Za zvuků hudby a poté přivítání sestřenky, která přiletí za svým otcem z Anglie. Momentka z prosince roku 1969, průběžně doplňovaná a připomínaná, tvoří jeden z kamenů mozaiky, z níž vystupuje přesvědčivý obraz groteskně eklektické atmosféry indické Kéraly. Produkty západní kultury se bez ladu a skladu mísí s východní křesťanskou zbožností, s kastovním systémem a se sílícím komunistickým hnutím… Autorka, které má vzpomínky na vlastní dětství v Kérale zjevně vryty hluboko v duši, s neobyčejnou přesvědčivostí vykresluje obě dvojčata a jejich inteligentní, krásnou a odbojnou, ale životem tvrdě zkoušenou maminku Ammu i jejich pratetu, zatrpklou bývalou jeptišku Panenku Koččamu, strýčka Čákka, absolventa Oxfordu, neúspěšného podnikatele a salonního marxistu, nebo mladého, schopného a laskavého Veluttu, který má jediný, zato zásadní handicap – je paravan, příslušník kasty nedotknutelných, a tudíž jím svorně pohrdají majitelé podniku, policisté, křesťané i komunisté. A také Sofii Mól, anglickou dceru strýčka Čákka. Právě Sofiin příjezd a zanedlouho tragická smrt, od samého počátku přítomná ve vyprávění, tragicky ovlivní celé další žití rodiny, a především ústřední sourozenecké dvojice. Příběh o nekonečném boji mezi lidskostí a krutými tradičními konvencemi je vyprávěn především z perspektivy dětí na prahu školního věku – jejich vnímání jazyka, zejména angličtiny, ústí v bohatou přehlídku slovních hříček a neologismů. Ty byly, spolu s množstvím indických a speciálních místních výrazů, nepochybně velkou výzvou pro překladatelku Michaelu Lauschmannovou. Většina jazykových her působí i v češtině zábavně a přesvědčivě (˝Museli slova pořádně vyslovovat a dávat si pozor na a-rti-kulaci. A rty kulatý.˝), i když někdy lze opravdu jen stěží hádat, jak asi zní originál – (˝Ahoj, všichni. Mám pocit, že vás znám už léta.˝ Ahoj, vši.)
Neúnavná bojovnice
Arundhatí Royová se v současné době věnuje psaní politických esejů i praktickému boji proti nespravedlnosti a politické zvůli. Plnou vahou své osobnosti protestuje proti všemu, co sužuje svět a zejména Indii – ať je to neuvážená stavba přehrad (organizaci, která na tomto poli bojuje, věnovala mj. částku spojenou s Booker Prize), kastovní systém, nebo pokusy s atomovou bombou. Snad, až jí někdy zbude čas, znovu zužitkuje svůj vypravěčský dar a napíše podobně citlivé, přesvědčivé a vynalézavé dílo, jako je Bůh maličkostí.
Arundhatí Royová: Bůh maličkostí. Přeložila Michaela Lauschmannová, odborná revize a slovníček vysvětlivek Jan Filipský. Mladá fronta, Praha 2001, 336 stran, náklad a cena neuvedeny.
