Salman Rushdie – Zem pod jejíma nohama

28.07.2001 – PETR FANTYS (MF)

Nová díla britského romanopisce indického původu Salmana Rushdieho vzbuzují značná očekávání, po nichž zpravidla následují dvě extrémní reakce – čeká je buď sžíravý odsudek, nebo nekritické vynášení do nebes. Negativní ani pozitivní ohlasy se pochopitelně neobejdou bez srovnání s Rushdieho předchozími knihami, které už ostatně také vyšly česky. K výborně přeloženým románům Maurův poslední vzdech, Hanba a především Děti půlnoci (a k hůře převedeným Satanským veršům) nyní přibyl autorův předposlední, předloňský román Zem pod jejíma nohama.

Kniha Zem pod jejíma nohama získala od britských a amerických recenzentů několik nálepek, které se už teď obtížně „strhávají“ a které navíc na toto dílo vcelku sedí. Jde o „historii rokenrolu“ či o „historii západní popkultury druhé poloviny dvacátého století“, nebo dokonce o „současnou historii Západu“ jako takovou. Všechna tato označení se určitě nemýlí v tom, že se v románu setkáváme s pokusem o zachycení co nejširšího celku a s „historií“, což je ovšem typický rys všech Rushdieho románů a do jisté míry i žánru románu jako takového. Zem pod jejíma nohama byla také nazvána romancí, příběhem milostného trojúhelníku, odehrávajícím se ve světě současných hvězd – našich „bohů a bohyní“, úvahou na téma vztahu mezi láskou, smrtí (životem) a hudbou (uměním), které se odrážejí v současně převyprávěném mytickém příběhu o Orfeovi a Euridice. U zavedených kritiků, kteří tak rádi vyjadřují zklamání právě nad novými knihami zavedených autorů, však román víceméně propadl – nedostal se ani do širší nominace na prestižní cenu Booker Prize. Text byl označován za vyumělkovaný, Rushdieho neustálé hříčky s angličtinou za samoúčelnou exhibici a prostředí románu za těžce elitářské.

V kulturním skleníku

Do jisté míry je nutné dát těmto názorům za pravdu. Zdá se, že nezkrotná vypravěčská energie, tak typická pro Rushdieho předchozí romány, je v Zemi pod jejíma nohama poněkud potlačena; do popředí se derou permanentní hrátky se slovy, často nepřehledné úvahy a narážky na různé osobnosti a produkty popkultury i kultury jako takové. Občas se čtenář nezbaví dojmu jisté samoúčelnosti a krkolomnosti. Poněkud přetažené se tu jeví být i pro Rushdieho tolik typické překrucování historických skutečností; v kontextu umělcova díla se pozvolna již stává grifem, monotónní jistotou. A samotný „příběh“ lásky až za hrob, v němž hrají hlavní roli rockové hvězdy indického původu Ormus Kama a Vína Aspara plus fotograf Raj, se leskne poněkud upocenou umělostí.

Tmelící síla vypravěče

Jenže to všechno stále ještě nestačí k tomu, abychom Zem pod jejíma nohama označili za nezdar. Rushdieho romány drží pohromadě zvláštní síla, která dovoluje textu pohybovat se na samé hranici uměleckého krachu a přitom se nezhroutit jako domeček z karet. Tato síla není v Zemi pod jejíma nohama možná tak úžasně jednolitá, jako tomu bylo v Dětech půlnoci, nicméně stále ještě působí velmi mocně a stejně jako v Dětech půlnoci ji podstatnou měrou zajišťuje postava vypravěče. Fotograf Raj je v Zemi pod jejíma nohama outsider, podobně jako jím je Salím z Dětí půlnoci – i když outsiderem, který se na společenském žebříčku pohybuje mnohem výše. Není vyděděncem, člověkem bez kořenů, byť témata migrace a ztráty domova se i v tomto Rushdieho románu znovu objevují. Raj je proslulým fotografem – reportérem, jenž fotí realitu, války, smrt, násilí, na druhé straně vytváří módní fotografie. Žije mezi světem bohů – tedy současných hvězd – a všednodenností. Oproti pop-stars Ormusovi a Víně, jimž svět připisuje nadlidské vlastnosti, je Raj „neviditelný“. A je racionálním člověkem a „ateistou“, skeptický k jakýmkoliv bohům. Jenže zároveň jim – jako my všichni – podléhá. Jestliže Raj je v něčem nesporným outsiderem, pak je to v základním milostném trojúhelníku románu.

Kennedy je naživu

Ostatně trojúhelníky se to v Zemi pod jejíma nohama jen hemží. Z množství trojic lze vyčlenit a zdůraznit jednu méně nápadnou – jde o vztah fotografie, románu a hudby. Fotografie je zachycením historie, která se tak mění ve věčnost. Je zachycením reality i jejím překroucením – stejně jako je samotná realita naším výtvorem i překrucováním. Fotograf je v podobném postavení jako romanopisec, který svět svých románů skládá ze skutečného světa (jenže, jak nám ostatně naznačuje Raj, touto realitou si sotva můžeme být jisti) i ze záměrně proměněných skutečností. Přesně takový je svět Země pod jejíma nohama. Geograficky zahrnuje Indii, Británii a Ameriku a časově zhruba druhou polovinu dvacátého století. Jenže „náš“ svět to tak úplně není. Prezident Kennedy v něm totiž při atentátu nezemřel, ale naopak rozpoutal válku v Indočíně. Aféra Watergate se odehrála pouze jako fiktivní příběh jednoho bestselleru, a naopak „tam“ existují klasické romány, které „u nás“ najdeme jen ve fiktivních světech knih – například v knihách Argentince J. L. Borgese. Rushideho svět je světem, v němž se postavy románů stávají jejich autory a kde Simon s Garfunkelem a Lou Reed jsou ženy. Na rockovém nebi „tam“ kralují protagonisté románu a jejich skupina VTO je slavnější než Beatles. Sledujeme vývoj Ormuse Kamy a Víny Aspary, jejichž životy procházejí všemi obdobími vývoje rockové hudby, a rozeznáváme (a často jistě i nerozeznáváme…) nepřeberné množství osobností hudebního světa, filmu či literatury, které mají „zkomolená“ jména. Narážíme na odkazy ke známým písňovým textům i na události, které dobře „známe“ z našeho světa. Mimochodem: to, jakým oříškem asi musel být překlad takového románu, naznačuje závěrečné poděkování Pavla Dominika, vsazené na konec českého vydání: „Překladatel děkuje za laskavou pomoc, kterou mu při zvládání úskalí knihy poskytli Gerald Turner a John Quin, bez nichž by orientace v bludišti atributů popkultury – zejména období šedesátých let – byla mnohem obtížnější. Dík náleží též Jiřímu Černému, Vladimíru ´Gumovi´ Kulhánkovi, Janu Markovi a Karlu Theinovi za cenné připomínky…“

Země se třese

Jedním ze stěžejních témat románu Zem pod jejíma nohama je téma nestability, proměnlivosti a zániku. Vyjádřeno je motivem zemětřesení, situovaného na svátek sv. Valentýna roku 1989 do Kalifornie, při němž zemře ona geniální zpěvačka Vína Aspara. „Shodou okolností“ jsou to dny, kdy na Rushdieho uvalil íránský režim fatvu kvůli románu Satanské verše. Fotograf Raj dokazuje, že svět který známe, může být během okamžiků, dnů či let proměněn ve svět zcela jiný. Historie se neustále přepisuje, různé verze světa se neustále srážejí. Prorocká síla rocku, vyjádřená Ormusovou hudbou, se v očích vypravěče Raje stává silou pozitivní, jež se osvobozuje z hranic kultury; ta prý není ničím jiným než světem „bakterií na sklíčku“. Jenže každý otřes, každá změna v životě nutně vyvolá touhu po stabilitě a „významu“. Ona touha získává až religiózní charakter. Význam, který našim „bohům“ přisuzujeme, je často zcela opačný, než jaký zamýšleli oni sami. A naši pop-bohové se nakonec stávají tím, čím je chceme mít my, publikum, které je potřebuje – kupříkladu Ormus Kama, uzavřený na pódiu ve skleněné kukani, je vtažen do role kazatele o konci světa. Tragicky zesnulá Vína Aspara je učiněna předmětem davového zbožštění a význam této umělkyně se uzavírá do množství interpretací, jichž se dopouštějí novináři, intelektuálové či politici. (Opět můžeme dešifrovat známá jména, stejně jako nás jistě napadne paralela s tím, co se dělo po tragických smrtích některých celebrit na konci dvacátého století.) Uzavřená v sobě samé, zahleděná do svých bohů a blábolů, je v podání vypravěče i „svobodná“ společnost šedesátých let a vůbec Západ podléhající různým „ideologiím“ a módám – například indické mystice.

Hranice (ne)možného

Stabilita a neměnnost nastávají teprve tehdy, říká vypravěč Raj, když se člověk setká s něčím nesmírným. Mohou to být bohové – ti tradiční i ti současní-sekularizovaní, nicméně obecně je to především zkušenost hranice – zkušenost čehosi, co rovněž může jít „až za hrob“. V Zemi pod jejíma nohama je to v prvé řadě již naznačená trojice zkušeností – zkušenosti se smrtí, s láskou a s uměním. Láska Raje je láskou veskrze lidskou (mýtus o Orfeovi a Eurydice přece jen patří do božského světa umělce Ormuse Kamy), přesto v jistém smyslu nesmrtelnou. Transformuje se do vztahu k Vínině „dvojnici“ Miře, s níž nakonec nachází „pevnou zem pod nohama“. Avšak Mira je pouhým dvojníkem. Těch se v Rushdieho románu vyskytuje celá řada. Dvojníci zosobňují napětí mezi stejností i růzností světů, mezi stabilitou a nestabilitou. Hranice mezi stejností a jinakostí jsou však také prostorem, kde se pohybuje umění a – dodejme – i Rushdieho texty. V Zemi pod jejíma nohama se narážky na staré příběhy různých mytologií, mytická jména či všudypřítomné obrazy „základních živlů“ mísí s novými příběhy, symboly a postavami. Láká nás to vytvářet „opravdové“ významy, ale text nás ze světa těchto významů vždycky zase vyvede zpátky do značně nestabilní fiktivní reality. Právě v tom spočívá metoda Salmana Rushdieho: sleduje možnosti příběhů „zbavených náboženství“ a občas překročí i na druhou stranu – na stranu zázračného. Anebo dokonce na stranu kýče. Rushdieho romány jsou pro překladatele prubířským kamenem. Překladatel většiny děl tohoto autora Pavel Dominik opět odvedl dobrou práci a text navíc opatřil poznámkami, občas zcela nezbytnými; pochopitelně ovšem ani tyhle vysvětlivky nemohou být úplně vyčerpávající, všeosvětlující. Závěrečný verdikt tedy zní: navzdory některým méně výrazným místům je četba románu Země pod jejíma nohama fascinujícím zážitkem.

Salman Rushdie: Zem pod jejíma nohama. Paseka 2001, přeložil Pavel Dominik, odbornou revizi provedl a slovníček indických jmen připravil JAN Marek. 472 stran, náklad a cena neuvedeny, prodává se za 389 korun.