Salman Rushdie – Maurův poslední vzdech

17.07.1999 – Pavel ŠRUT (MF)

Román Salmana Rushdieho Maurův poslední vzdech, ten »poslední vzdech za ztracený svět, slza za jeho zánik«, je také rozloučením s nejpodivnějším stoletím v psané historii lidstva. Stalo se toho v tomto století dost na naší středoevropské návsi a český čtenář stíhá poznat v románové reflexi sotva své nejbližší okolí. Natož tzv. třetí svět. Co víme o Indii? Něco z klasické anglické beletrie, romantizující či realistické – a najednou je tu Maurův poslední vzdech.

Salman Rushdie, narozený roku 1947 v Bombaji, je původem a výchovou citovou i univerzitní rozkročen mezi Východem a Západem, jak ostatně dokazuje nejsnazší a nejútlejší z jeho knih, povídko vý soubor Východ, Západ, který vyšel v překladu Pavla Dominika před dvěma roky . V Maurově posledním vzdechu spisovatel zůstává doma, v Indii, odkud byl během trvání fatwy, muslimského hrdelního ortelu, jako autor Satanských veršů »vyhoštěn«. Napsal pak sice indickému premiérovi v otevřeném dopise: »Vy vlastníte přítomnost, ale staletí patří umění,« ovšem pocitu »parchantství« se nezbavil. Nezbývá než znova opakovat: Salman Rushdie píše stále jednu knihu plnou faulknerovské ho hluku a zuřiv osti, avšak na rozdíl od velkého amerického modernisty napájenou ze zdrojů latinskoamerického magického realismu a nad realitu povýšeného pažravého postmodernismu. To, čemu se kdysi říkalo pocit odcizení, nahradilo vědomí vykořeněnosti, ztráty identity, resp. hledání nových identit. Jak ? Snováním »skandálního přadena dlouhých příběhů«. Vždyť, jak praví Rushdie ústy svého hrdiny Maura: »Nakonec po nás zbudou jen příběhy . Nejsme ničím než hrstkou historek, které přetrvají.« A také se překrývají, musím dodat. Salman Rushdie totiž napsal román – palimpsest. Palimpsest zastírá to, co se nachází vespod. Odstraňování často matoucích nánosů událostí, fakticity i fikcí, reálií a surreálných představ si musí čtenář obstarat sám. Autor mu jen nabízí náv od a odměnou nebude zase nic jiného – než příběh.

Psavec a psanec

Vyprávění příběhů tisíc a jednu noc oddalovalo od smrti Šeherezádu. Podobně Moraes Zogoiby, zvaný Maur, píše svou zpověď jako zajatec bývalého přítele a posléze mučitele Vasca Mirandy, protože dokud vypráví, tak žije. V šílené pevnosti na jihu Andalusie, kde Vasco Miranda, bizarní megalomanický malíř, vypravěče vězní, vzniká a chapadlovitě se rozrůstá příběh hrdinovy matky, slavné indické malířky Aurory, a židovského otce Abrahama, pohádkově bohatého obchodníka s kořením tak aromatickým, že jeho vůně prosakuje nejen rodinnou ságou, ale celými moderními dějinami Indie. »Vyhnán ze své historie, Moraes Zogoiby se skutálel k dějinám« – čteme v jakési autorské závorce. A přitom jde u Rushdieho o ústřední téma, navíc podepřené vlastní empirií psavce a psance, »moderního Lucifera« vypuzeného z bájné zahrady přirozenosti do světa, v němž vládne »jakýsi annaturalismus, jediný skutečný -ismus« našeho světa na konci milénia. Maur se cítí vyděděncem, podobně jako Salim, hrdina románu Děti půlnoci, jenž o sobě mluvil jako o parchantovi. U obou je pak odlišnost, nepřináležitost a bezdomovectví zdůrazněno i fyzickou deformací: Maur prochází časem, tj. stárne, dvojnásobně rychleji než ostatní lidé, neboť počatý »z vášnivé a protrpěné ironie« přišel na svět nedočkavě již po čtyřapůlměsíčním těhotenství, navíc s pravou rukou znetvořenou do podoby kopyta. Skrývá se pak za závoji různých tajných identit, ale nepřestává být »urozeným bastardem« a »nositelem hanby«. (Mimochodem: Hanba je titul prvního u nás vydaného Rushdieho románu.) Skutečná matka splývá vypravěči s Matkou Indií v jednom společném chvalozpěvu i žalozpěvu, právě tak jako nepřirozená chudoba s nepřirozeným bohatstvím a zaťatá tradice s překotnou modernizací Bombaje. A tak se Maur ze své metaforické role »sjednotitele protikladů« stává postavou zániku, štvancem a nakonec vězněm. Svobodným územím vězně je pouze sen. Třeba sen o moři. »Jediný břeh, v němž budu moci být v bezpečí navždy, je břeh Fantazie,« říká Maur – a jak tušíte, i jeho (sebe)projektant Salman Rushdie. Vždyť plavbou ke břehům Fantazie byl i pohádkový příběh o svobodě a moci slova nazvaný Harún a moře příběhů, jejž autor psal hned po Satanských verších jako dobrovolný vězeň střežený anglickou policií před skutečností fatwy, která mohla číhat kdekoliv na ulici.

Urozený bastard?

Pocit bastarda našel svůj výraz v bastardizaci románového žánru, na což upozornil už Martin Hilský v doslovu k Dětem půlnoci. Zde je tento přístup doveden až na práh snesitelnosti. Vypravěč Maurova posledního vzdechu je už jen jakousi »informační strakou«, tím, kdo vrtošivě, náruživě a bez ladu a skladu snáší do románového hnízda nejrůznější blýskavé útržky faktů, nesmyslů, knih, dějin umění, politiky, hudby, sportu a filmu. V rámci takové postmoderní nečisté románové poetiky nemůže překvapit přehnaně hovorové verbální gesto přímé řeči, četnost novotvarů, slovních hříček, komiksové metaforiky a prvky nonsensu a politické grotesky – např. Indíra Gándhíová s »neviditelným bimbasem« či Nehrú nikoli kanonizovaný, nýbrž »kaninizovaný«, to jest proměněný do podoby plyšového pejska. Ale: není každý slušný a zatvrzelý spisovatel v této pragmatické tržní společnosti »urozeným bastardem«? »Lidé čtou povrchně. Nečekají, že by jim někdo posílal šifrované zprávy,« povzdechl si Maur. Ta výtka je na místě, ale rozhodně neplatí pro Pavla Dominika, výsostného překladatele děl Salmana Rushdieho, a pro redaktora knihy Milana Macháčka. Mladá fronta dodala na náš úchvátaný knižní trh dokonalý výrobek od obálky až po tiráž. Ale varuji: běžnému čtení se vzpírá.

Salman Rushdie: Maurův poslední vzdech. Z angl. orig. přel. Pavel Dominik. – Vyd. 1. – Praha : Mladá fronta, 1999. – 446 s. ; 21 cm. – Orig.: The Moor’s last sigh