Salman Rushdie – Východ, Západ

19.06.1997 – PETR MATOUŠEK (MF)

Exil je země bez duše a jedině paranoia zaručuje jeho přežití, mumlá si duchovní v Satanských verších – a v různých obměnách mu sekundují i vesměs komickohrdinské postavičky další knihy Salmana Rushdieho, povídkové sbírky Východ, Západ. Britský autor indického původu, jenž musí od února 1989 počítat s vražednými záměry fatwy, ví, proč nasadil k refrénu: kletba imáma Chomejního utáhla jeho přistěhovaleckou zkušenost do dvojité oprátky vyhnanství, když ho intimně omezila permanentní přítomností hochů ze Scotland Yardu. Knihy změnily jeho život, nakrátko to paralyzovalo i jeho schopnost psát další. Vždyť zatím jediný Rushdieho sborník krátkých próz byl v roce 1994, kdy v Londýně vyšel, po symbolické pohádce Hárún a moře příběhů a esejistické antologii Pomyslné domoviny teprve třetím textem z období spisovatelovy nevynucené izolace, která tak výmluvně testuje akceschopnost mezinárodních společenství. Jako by tato Rushdieho éra inkognit, tajených přesunů a ostře sledovaných čtení podmínila i devět povídek, které se nyní coby páté autorovo dílo objevují v českém překladu, nuceném invenčně reagovat na intelektuální břitkost jednoho z největších ostrovních prozaiků současnosti. Ortelem přikurtovaný tvůrce, ohledávající už od svého debutu Grimus (1975) rozmývané rysy lidské totožnosti v hodnotově roztřepeném půlstoletí, se po pozorování úlohy času a jména v životě (v románech Půlnoční děti a Hanba) zaměřuje na roli místa. Dochází tedy k pojmu „domov“, jemuž v současném provázaném a proinformovaném světě nelze vykolíkovat pevný pozemek – i to přibližuje hrdiny jeho miniatur k dvojici herců z proklínaných Satanských veršů. „East, west, home is best“ aneb „Všude dobře, doma nejlíp“ naznačuje sice čtenáři známé přísloví skryté za originálním titulem sbírky (v angličtině East, West), ale smí se v superlativech hovořit o něčem, na co si dnes nelze sáhnout? Jelikož nejvíc toužíme po tom, co nemůžeme mít. O přesnou „geodézii“ slova domov proto Rushdie ani neusiluje. Spíše pojmenovává problémy vyplývající z existence vícera „domovů“, z misie jazyka a názorů bílého muže, která sice lidem z bývalých kolonií rozšířila obzory, ale též je kulturně i lokálně vykořenila, učinila z nich „bastardy dějin“. A tak povídky nejprve létají mezi polokoulemi, aby v jemné karikatuře zachytily touhy, modly a vzorce chování obou civilizací – a až v závěru svádějí oba světy do kulis zasmogované Anglie, aby se navzájem knokautovaly xenofobní každodenností, horečnou asimilací a citovou vyprahlostí. Autor, jenž hrdě nosí cedulku s nápisem „postmoderní“, se nezdráhá hojně využívat symbolů z nízké kultury, neváhá komplikovat své povídky slohotvornými kuželosečkami a karnevalovým vrstvením textů pod text. Postupuje ostatně v duchu absorpčních tendencí ostrovní literatury, jejíž sílící etnickou mnohohlasost sám výrazně formoval a jejíž další noblesní projevy odrážející sérii přistěhovaleckých vln (Kazuo Ishiguro, Timothy Mo apod.) nám naši nakladatelé překladové beletrie doposud zůstávají dlužni. „Nejdůležitější částí názvu sbírky Východ, Západ je ona čárka. Zdá se mi, že tou čárkou jsem právě já,“ komentoval anglické vydání sbírky rétor Rushdie. V titěrném interpunkčním znaménku, do něhož jako by se podle wolkerovského básnického návodu převtělil, se mu otevírá vesmír svádivých mluvnických možností. Může svůj Východ a Západ – oba světy, které obývá-neobývá jeho duše – pozorovat z odstupem i zaujatostí, může je vázat postojem slučovacím, stupňovacím, odporovacím, vylučovacím či důsledkovým, může je nechat pouze stát vedle sebe. Ukazuje se, že ta čárka v sobě koncentruje Rushdieho postmoderní a kosmopolitní vyznání a že právě v ní konečně nalezl v duchu svého antiorwellovského eseje Vně velryby (1984) svůj pomyslný domov, ten nejlepší úkryt před „světem bez klidných zákoutí, odkud není úniku před historií, kraválem a příšernou panikou“.

Salman Rushdie: Východ, Západ. Přeložili Pavel Dominik a Stanislava Pošustová. Ilustroval Michal Cihlář. Labyrint, Praha 1997, 168 stran, náklad a cena neuvedeny.