Salman Rushdie – Zběsilost

16.01.2004 – PETR FANTYS (MF)

Na nová díla Salmana Rushdieho (1947) se kritici a recenzenti vrhají vášnivě: s odpravující krvelačností – či s bezmezným obdivem. Není divu: vypravěčská energie, stylistická vytříbenost nebo šíře záběru románů Děti půlnoci, Hanba, Satanské verše či Maurův poslední vzdech sotva snesly srovnání s jinými romány soudobé anglické literatury. Tím si Rushdie paradoxně ztížil roli.  Jeho nejnovější román Zběsilost byl v Británii veleben i cupován ještě předtím, než se tam v roce 2001 objevil v knihkupectvích.

Meditace v chaosu

Rushdieho romány se zpravidla rozlévají po širokém prostoru zemí, konfrontují různé kulturní „reality“, mísí vysoké s nízkým, čerpají z „východních“ i „západních“ příběhů a mýtů, které proměňují a poměřují s našimi současnými příběhy. Zběsilost je v tomhle jiná – má být knihou o New Yorku. Ale jak je pro Rushdieho příznačné, i zde jsou postavy tvořeny lidmi z rozličných etnik (jež v tomto městě žijí). Druhým novým rysem, který se ve Zběsilosti objevuje, je jisté zintimnění. Jde o příběh krize středního věku, rozpadu rodiny a nejistoty jednotlivce. Bývalý cambridgeský profesor filozofie indického původu Malik Solanka, který zbohatl výrobou loutky Little Brain, jež se stala světovou televizní hvězdou, opouští svou manželku a malého syna a uchyluje se do New Yorku, aby se nechal pohltit Amerikou. K tomuto rozhodnutí došel poté, co se ocitl s nožem nad spícími těly svých nejbližších. Ve Státech se chce zbavit oné neznámé zuřivosti, jež v něm sídlí; Solanka se v New Yorku hodlá rozplynout, neexistovat. Jenže ve světě, který je sám plný zuřivosti, hysterie, vzteku a zběsilosti, to jde velmi těžko. Slovo Fury, jež je originálním názvem románu, se v textu neustále vrací jak v podobě slova „zběsilost“ (v češtině by se sotva našlo lepší překladatelské řešení), tak v podobě bohyň pomsty Furií, Erinyí. Ty v Rushdieho podání v sobě spojují násilí, bolest a zkázu s inspirací, vášní a tvořením. Právě tyto síly jsou v dnešním světě přítomny více než kdy předtím – způsobují naši rozervanost i fanatickou víru, všeobecný „demokratický“ zmatek i vzájemnou krutost. Proti nim v románu stojí princip opuštění světa, odchodu do samoty a očištění. Hlavní hrdina však volí jakousi střední cestu – místem samoty a meditace mu má být chaos „metropole“. Amerika nutí Solanku „meditovat“, co je za tou vší banalitou, snobismem, konzumem a imitacemi cizích životů. Před onou zběsilostí ho sice zachraňuje milostný příběh, který však není happy endem. Román končí samotou více než dvojznačnou.

Pestrost, zdobnost, únava

Rushdie je nejsilnější v tématech, která se objevují už v jeho předešlých dílech. Jde o to, jakým způsobem vytváříme a vyprávíme příběhy, jak jim podléháme a jak jimi tvoříme realitu. Ve Zběsilosti se často setkáváme s obrazem loutek – umělé bytosti unikají vůli svého stvořitele, stávají se výhodným obchodním artiklem a ovlivňují životy lidí, kteří se tak sami stávají neautentickými loutkami. Ale v Rushdieho románech rozhodně neběží o hledání autenticity. Malik Solanka se černých můr zbavuje mimo jiné tvůrčí aktivitou a vymýšlí nové postavy a sci-fi příběh, který hodlá prodávat na internetu. V tomto světě kopií totiž rozhoduje především síla obrazů a vyprávění – příběhy se přelévají do života lidí a vytvářejí to, čemu říkáme skutečnost. Projevují se v naší řeči, gestech, postojích a činech. Ze Solankova sci-fi příběhu, jenž sám je podobenstvím o složitém vztahu tvůrce, originálu a kopie, se ve „skutečnosti“ stává politický puč na jednom tichomořském ostrově. Vyprávění se žene kupředu s onou všepožírající energií, která může na čtenáře působit až hypnoticky, jak tomu bylo v Dětech půlnoci či v Maurově posledním vzdechu. Soustavnějšímu čtenáři Rushdieho však sotva unikne, že romanopisec opakuje stejné fígle a triky, čímž se pestrost textu může v celkovém dojmu jevit jen jako zdánlivá, monotónní. Rushdie si ve Zběsilosti okázale pohrává s etymologií slov i se žánry. Dotkne se detektivní zápletky, vsune synopsi již zmiňovaného Malikova sci-fi příběhu a část textu může působit jako okázalé vyznání lásky. Trochu únavná začíná být záplava citací a odkazů, řeckými mýty i jinými klasickými literárními díly počínaje a Brucem Springsteenem, Billem Clintonem či Jacquesem Derridou konče. Rushdie občas pouští ze zřetele funkčnost takových odkazů a text pouze kulturně zdobí. Také příběh se místy stává vyumělkovanou a zveličenou karikaturou, v níž rushdiovské všeprostupující analogie vznikají až příliš násilně. Žádný jiný současný anglicky píšící autor není v Česku vydáván s takovou překladatelskou a redakční péčí jako Rushdie. Je to především díky jeho „stálému“ překladateli Pavlu Dominikovi, jenž se i ve Zběsilosti navýsost úspěšně popral s komplikovanou větnou stavbou, s nápadnými i méně nápadnými citacemi i s dalšími jazykovými nástrahami textu tohoto (dnes již) indicko-anglo-amerického autora. Rushdie má v češtině prostě štěstí. Zdaleka ne každému u nás vydávanému významnému spisovateli se dostalo takových překladatelských výkonů!

Salman Rushdie: Zběsilost. Přeložil Pavel Dominik. Vydal Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2003, 240 stran, náklad a cena neuvedeny, prodává se za 299 korun.