Barry Unsworth – Kamenná madona

27.12.2005 – DANA PACKOVÁ (LN)

Kolem jedné benátské sochy z 15. století se točí příběh románu Kamenná madona anglického spisovatele Barryho Unswortha.

Uprostřed města plného krásy se dějí nízké, zlé věci. Angličan Simon Raikes stojí v Benátkách na lešení a restauruje sochu Madony při zvěstování. Postupně odkrývá nejen původní běloskvoucí kámen a vrací madoně její zašlou nádheru, ale zároveň odhaluje i tragický osud lidí, kteří se kdy se sochou setkali. Už její tvůrce, kameník Girolamo Satta, byl v první polovině 15. století zřejmě popraven za vraždu prostitutky, která mu stála modelem. Simon se během své práce snaží o soše dozvědět co nejvíc. Avšak jako by ani on neměl uniknout podivnému prokletí.

Anglický spisovatel Barry Unsworth (1930) v románu Kamenná madona rozvíjí znepokojivý romantický motiv, který najdeme například u Oscara Wildea nebo A. C. Doyla: Mohlo být umělecké dílo poznamenané tím, co mu udělali lidé nebo co se stalo v jeho přítomnosti? A mohlo by působit na život jiných lidí o staletí později?

Socha, hladká a bílá, vždy obsahovala nějakou nečistou příměs. Lidé, kteří se s ní setkali, podváděli, smilnili i vraždili. Kdysi i dnes. Ani Chiara Litsovová ze starobylého benátského rodu, ani Simon Raikes, který se do ní zamiluje, nakonec nejsou výjimkou. Chiara, jeho „živá“ madona, jej má úplně ve své moci. Neponechá nic náhodě: první společnou noc, zdánlivě přirozenou smrt manžela… A Simon „jako by nevědomky sešel z cesty a něco ho jen těsně a neslyšně minulo“. Ale Chiara není sama. V Kamenné madoně jsou ženy vůbec odolnější, rozhodnější a cílevědomější než muži. Na rozdíl od obecně rozšířeného mínění vždy vědí, co chtějí – a nezáleží na tom, v jakém společenském postavení či ve kterém století žijí.

Kámen a bolest

Uznávaný romanopisec Barry Unsworth, nositel Heinemannovy a Bookerovy ceny, zatím u českých nakladatelů vzbudil jen vlažný zájem. A to je škoda. Syrový historický příběh s detektivní zápletkou Kdo zabil Tomáše Wellse (Vyšehrad, 2000), jímž se autor u nás představil, neprávem zapadl. Kamenná madona si zaslouží lepší přijetí. Už proto, že mnozí ji považují za Unsworthovo vůbec nejlepší dílo, v němž spisovatel využívá dokonalou znalost prostředí.

Do příběhu ze současnosti, dotvářeného i záznamy z Raikesova deníku, autor nechává rafinovaně prolínat dopisy, které kameník Girolamo psal ve vězení na podzim roku 1432 a z nichž se dozvídáme okolnosti, jak socha vznikla. Na kapitoly, které končí náhle, třeba i spojkou uprostřed věty, pak navazuje pikantní vyprávění o roku 1743, kdy byla socha vysvěcena, jak se dozvídáme z memoárů dalšího hrdiny, starce Zianiho. Nevěru, které se měla dopustit mladičká manželka jeho chlebodárce – právě se Zianim – doprovázel tehdy zázrak: madona začala zářit…

Unsworth nemá se čtenářem slitování. V jeho románu naprosto chybí humor či romantika. Vyzařuje dusné, zlověstné očekávání, až na výjimky převládají „nehezké“ vztahy, primitivní a sobecké pohnutky všech činů a zločinů. Ale to vše nás fascinuje. Možná proto, že tušíme jejich líc. Poklidná, dokonalá krása nás totiž může po čase nudit, a teprve když ji ztrácíme, uvědomíme si její jedinečnost.

Vždyť jaké vzrušení pociťoval Simon u zdeformované sochy, kde pod nánosy staleté špíny hledal bezchybnost! A jak se nedokázal rozhodnout, zda chce milovat nedokonalou ženu třeba v „bažině nevěry a zločinu“, anebo dál hledat svůj ideál v uměleckých dílech. Konkrétní člověk je nahraditelný, umělecké dílo nikoliv, tvrdil Simonovi arogantní obchodník se sochami Latimer. Raikes nesouhlasí – jakkoli „sešel z cesty“, v každém okamžiku může začít znovu.

Barry Unsworth: Kamenná madona. Přeložila Pavla Paseková. BB art, Praha 2005, 327 stran.