John Updike – Gertruda a Claudius

07. 02. 2004 – Jan Kapoun (LN)

„Je cosi shnilého ve státě dánském,“ pronáší jeden z důstojníků, kteří v prvním dějství divadelní hry Hamlet, princ dánský upozornili hlavního protagonistu, že se na hradě Elsinor zjevuje duch jeho otce. John Updike si ve svém románu vytkl nesnadný cíl. Snaží se odpovědět na otázku, proč se ve státě dánském „cosi shniléhoŽ objevilo.

Hamlet se s přízrakem setkává. A dozvídá se od něj šokující zvěst: had, jenž uštknul jeho otce, nosí teď královskou korunu. Zpráva o bratrovraždě je hybným momentem dramatu, v němž Shakespeare geniálně rozehrává tragédii pomsty. Pranic nevadí, že námět přebírá z druhé ruky. Příběh má totiž hluboké kořeny, sahající ke staré dánské kronice Saxa Grammatika z konce 12. století. Odtud ji vzal a v povídce znovuvzkřísil francouzský renesanční autor Francois de Belleforest a dále pak pravděpodobně i anglický dramatik Thomas Kyd, jehož původní verze byla na začátku 17. století bezprostředním podnětem pro rodáka ze Stratfordu nad Avonem. A byl to právě on, William Shakespeare, kdo Hamletovi propůjčil nesmrtelnost. Hra slavila od počátku úspěchy a stala se nejvlivnějším z dlouhé řady jeho dramat. Svou nejednoznačností a otevřeností novým interpretacím dodnes fascinuje diváky na celém světě. Kromě toho zůstává výzvou nejen pro divadelníky, ale i pro další umělce, kteří se jí po celá staletí nechávají znovu a znovu inspirovat.

Od Ambletha k Hamletovi

Románem Gertruda a Claudius se k nim připojil i světoznámý americký spisovatel John Updike. Kniha, která ve Spojených státech vyšla v roce 2000, si okamžitě získala pozornost. Nejen proto, že oživuje postavy klasické tragédie, ale také proto, že ji napsal Updike, spisovatel, jehož prozaické i básnické umění upoutává zájem čtenářů i kritiky již bezmála padesát let. Jak se tento autor, který se ve svém bohatém díle věnoval zejména námětům ze současnosti, vypořádal s nerozpletitelnou sítí, již před diváky i čtenáře klade Shakespearův Hamlet? Jak vyznívá jeho odvaha postavit se tváří v tvář odkazu největšího dramatika všech dob? Především je nutno zdůraznit, že Updike děj dramatu nepřepisuje. Naopak, prozíravě se soustřeďuje na dějovou linii, která vlastní hře bezprostředně předcházela. V románu, rozvrženém do tří částí, se sice setkáváme se všemi hlavními postavami dramatu, ale sledujeme jejich vývoj z úhlu posunutého do minulosti. Ale nejen to, vidíme je také v jiné žánrové perspektivě, přetavené tradicí „umění románuŽ. A aby Updike čtenáři naznačil, že jde o starodávný příběh nazíraný prizmatem dnešního člověka, využívá ještě jednu odvážnou strategii. Jména hlavních postav nejsou pevná, tedy románově daná, ale část od části se mění. Jako by měla v textu krystalizovat od přirozené bezrozpornosti pradávné kroniky až do podoby, se kterou je na jeviště posílá velký alžbětinský dramatik.

Paní Gertruda

Jak naznačuje titul, v ohnisku příběhu stojí Gertruda (Gerutha), Hamletova matka. Její vztah k milenci Claudiovi připravuje půdu velkému, tragickému konfliktu. Není ovšem sporu o tom, že Gertruda není v Updikeově románu „zhoubnou ženouŽ, jak ji v prvním dějství hry označuje její syn. Naopak, je od začátku plnokrevnou, sympatickou postavou, obdařenou všemi složitostmi ženského srdce. Jestliže po dlouhá léta oddaně plní roli středověké ženy (pokorně se provdá za muže, kterého jí určil otec), postupně v jejím nitru něco zraje. Ačkoli mezi ní a jejím manželem, králem Horwendilem, panuje manželská úcta, ba i plápolá jakás takás láska, Gertrudě to prostě nestačí. A není se co divit. Zatímco se její manžel horlivě věnuje vladařským povinnostem a syn studuje na dalekém jihu, cítí se osamělá a zbytečná. Ve svých komnatách sní nad kurtoazními romány a klade si zcela moderní otázku, stejně jako o pár stovek let později Emma Bovaryová či Anna Kareninová. Je tohle opravdu všechno, co může život ženě nabídnout? Není – a Gertruda si to uvědomí, když se na Elsinor vrací z jižních zemí Feng, bratr jejího muže, ten, jenž později přijme jméno Claudius. Že královna nakonec podlehne jeho rafinovaným svodům, je nabíledni. Lord komoří Polonius jí poskytne útočiště, kde se se svým milencem může nerušeně oddávat hrám lásky. Románový děj kulminuje v okamžiku, kdy král svému bratru sděluje, že je zpraven o jeho cizoložném poměru s královnou, a žádá ho, aby okamžitě opustil zemi. Claudius mu to přislíbí. Namísto toho ale za asistence Polonia provede úkladnou vraždu. Když král odpočívá, přikrade se k němu a nalije mu do ucha jed. Gertruda o tom nemá ani ponětí. Stejně jako ostatní uvěří, že její manžel zemřel na následky hadího uštknutí. Poté, co jej se všemi poctami pochová, bere si za muže svého milence Claudia, který se mezitím v zájmu stability země chopil královského žezla. Za hrůznou bratrovraždou, důsledkem žáru srdce a nenaplněné ambice, by se zavřely vody zapomnění, kdyby Claudius neudělal osudovou chybu. Kdyby netrval na tom, aby jeho synovec (a teď i nevlastní syn) Hamlet zůstal v Dánsku a nevracel se zpět na studia. Claudius chce mít mladíka nejen pod dohledem, ale má s ním i plán. Hodlá ho oženit s Ofelií, dcerou spiklence Polonia a sestrou synovcova přítele Laerta. Hamlet svolí, a tím románový příběh končí. Jeho poslední věta zní: „Všechno dobře dopadne.“ Ale to vlastně ještě není úplný konec. K textu románu je připojen několikařádkový doslov, v jehož závěru autor cituje větu z jedné z přemnoha interpretací Shakespearovy hry: „Pominemeli utajenou vraždu, působí Claudius jako schopný král, Gertruda jako vznešená královna, Ofelie jako srdce ze zlata, Polonius jako otravný, ale nikoli zlotřilý rádce, Laertes jako schopný mladý muž. Hamlet je všechny strhne do náruče smrti.“

Mistr Updike

Gertruda a Claudius je výjimečná kniha. I kdyby to byl pouhý historický román, jde o mistrovské dílo. Čtenáře v první řadě upoutá bravurním stylem. Každý, kdo se seznámil byť jen se zlomkem Updikeovy předchozí tvorby, musí poznat, že je to on, jeho nenapodobitelné umění prózy, zde navíc vyzrálé jako dobré víno. Výtečný překlad Jiřího Hanuše českého čtenáře o nic neochuzuje, ten se může těšit z promyšlené kompozice či ozvláštňujících lyrických popisů, jimiž autor zobrazuje severskou přírodu či atmosféru života pozdního středověku – třebaže přefiltrovanou pohledem člověka začátku 21. století. Nicméně kniha není pouhým historickým románem. Updike má mnohem větší ambice: vytvořit románovou předehrou k jedné z největších Shakespearových tragédií. Z této perspektivy se ovšem nad románem mohou vynořit pochybnosti. Čím více totiž Updike zostřuje obraz Gertrudy jako oběti lásky a Claudia jako muže činu bojujícího za svou vášeň (třebaže to nijak neomlouvá jeho ďábelský čin), tím ostřejší je zároveň temný stín Hamletův. A ačkoli autor drží prince úmyslně celou dobu „za kulisami“, v rozhovorech Gertrudy, Claudia či Ofelie je čtenáři tlumočena jeho osobnost jako namyšleného, ironického spratka. Updike tak do jisté míry zbavuje Hamleta jeho nejvyšší výsady, jeho mnohoznačnosti a složitosti. Chtě nechtě ho činí poplatným některým moderním interpretacím, v nichž se jeví jakožto slabý, roztřesený neurotik. Co jistým způsobem zrazuje drama, to ovšem paradoxně prospívá románu. Aniž by tím narušil hodnověrnost příběhu, umocnil jej Updike nepřeberným množstvím náznaků, odkazujících na dialogy ze Shakespearovy hry. Podařilo se mu tak vytvořit živý průhled do předsíně slavné tragédie, jakkoli jsou hlavní protagonisté v knize svými motivy daleko čitelnější, respektive „osekanější“. Román Gertura a Claudius se v knižní produkci rozhodně neztratí. Po řadě překladů děl Johna Updikea, které u nás vycházejí od poloviny 60. let, otevírá českým čtenářům aktuální pohled do dílny tohoto spisovatele.

John Updike: Gertruda a Claudius. Přeložil Jiří Hanuš. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2003, 160 stran.