Cha Ťin – Čekání na Lina

23.08.2002 – DANA MALÁ (MF)

Cha Ťin (1956), americký spisovatel čínského původu, se ve svém románu Čekání na Lina vrací do světa, jejž důvěrně poznal, do své vlasti v období kulturní revoluce. Jako syn vojenských lékařů sám vstoupil ve čtrnácti letech do armády, tu však po několika letech opustil a pracoval jako telegrafista. Snil o tom přečíst si v originále Engelsův spis Postavení dělnické třídy v Anglii. Sám se tedy učil anglicky, a jakmile došlo k uvolnění politických poměrů, absolvoval anglistiku na univerzitě. Využil krátkodobého zlepšení vztahů Číny s USA a získal doktorandské stipendium v Massachusetts. Po masakru na Náměstí nebeského klidu v Pekingu se do vlasti vrátit nechtěl; to se psal rok 1989. Na žádné americké univerzitě však nebyl schopen získat pevné místo, a tak byla jeho spisovatelská kariéra poháněna existenční nouzí. Cha Ťinova nezměrná vůle stát se americkým spisovatelem přinesla ovoce: román Čekání na Lina získal v roce 1999 prestižní cenu National Book Award a autor předloni obdržel Faulknerovu cenu za literaturu.

Dva světy, jeden princip

Cha Ťinův život je dokladem toho, že člověk může na cestě za svým snem při troše štěstí překročit omezení daná původem, osobními možnostmi či společenským uspořádáním. Pro hrdiny jeho románu Čekání na Lina jsou však tato omezení pastí, z níž není úniku. Lin Kchung, vojenský lékař, tráví svůj život mezi dvěma světy. Reprezentují mu je dva neslučitelné partnerské vztahy: nedobrovolné manželství se skromnou, pokornou a jímavě oddanou Šu-jü a platonická láska ke své spolupracovnici, půvabné zdravotní sestřičce Man-na Wu. Prostředí zaostalé čínské vesnice i „moderní“ vojenské nemocnice však mají mnoho společného: život jednotlivce je zcela podřízen zájmu společenství, individuální svoboda je sešněrovaná nepřeberným množstvím pravidel. Zatímco však v tradiční komunitě cítíme, že omezení nepostrádají hlubší smysl a vycházejí z jistého, byť přísného mravního řádu, v armádě slouží jen k dokonalému ovládnutí člověka a jeho podřízení zvrhlé vládnoucí ideologii.

Přání přestala existovat

Lin Kchung je člověk zvláštní. Jako by byl bez vůně či zápachu: sterilní, neschopen emocí, citů, natož jejich projevení. Trpně se podvoluje i v situacích nesnesitelných – když mu znásilní milovanou ženu, když si ji vybere stranický komisař jako potenciální manželku. Je navenek slušným, jemným člověkem, neschopným hrubého chování. Ale zároveň nedokáže zaujmout jednoznačný postoj, vybudit se k činu či alespoň ke gestu. Podivně bezpohlavní, žijící v nedobrovolném celibátu, aniž mu chybí fyzický kontakt se ženou. Nevíme, zda si za jeho podivně váhavým a nejednoznačným postojem máme představit intelektuála, jenž si je příliš vědom všech aspektů problému, což jej paralyzuje, či zda je v tom prostý nedostatek životní síly, neschopnost naplnit svůj život, obava ze silných prožitků, a také touha po klidu a pohodlí. Neukojené citové a fyzické potřeby jsou u jeho partnerky Man-na Wu neskonale hmatatelnější. Chod jejích biologických hodin je neúprosný, planost staropanenství jí rozežírá ducha i srdce. Oba se dočkají. Lin dojde – po neuvěřitelných osmnácti letech čekání! – k rozvodu. Jeho vztah k Man-na Wu se konečně může naplno realizovat. Jenže původní přání v toku času již fakticky přestala existovat; touhy svým neustálým nenaplněním vyšuměly. Společný život se mění v úkony postrádající hlubší smysl. A to, co by pro ně mělo být největším štěstím – zázračné narození dvojčat, a to v době, kdy je Man-na Wu téměř za hranicí ženské plodnosti – přináší stárnoucím rodičům, hlavně však Linovi, jen trápení.

Minimální očekávání

Postava Lina, v celém románu jaksi neuchopitelná, se v jeho poslední části již téměř rozpadá. Pod tíhou odpovědnosti za své nově nabyté bytosti ztrácí půdu pod nohama. Zprávu o tom, že Man-na Wu trpí nevyléčitelnou srdeční chorobou, která záhy ukončí její život, vnímá jako v podstatě úlevnou výzvu k dalšímu čekání – tentokrát na to, až se bude moci vrátit ke své zapuzené první manželce. A ta na něho samozřejmě počká. Hlavním poselstvím Čekání na Lina zní takto: životní šance se neopakují. Vše má svůj čas a nelze stále čekat na lepší okolnosti. Okamžiky rozhodování jsou přitom velmi nenápadné. Postavy románu nedocházejí na zásadní křižovatky, kdy se rozhoduje o všem. Běží o sled drobných ústupků, v případě života v absurdní totalitě jen o pokorné uposlechnutí pravidel. Ta nám připadají naprosto absurdní – například dva nesezdaní lidé opačného pohlaví se spolu nesmějí procházet mimo areál nemocnice, ale hrdinové o jejich nutnosti a oprávněnosti ani na okamžik nezapochybují. Nesnaží se proto vládnoucí moc ani obelstít, nekrmí vlka tak, aby koza zůstala celá. To však planému čekání neubírá na jeho destruktivnosti a chvíli, kdy už bylo pozdě, lze zpětně stěží vypozorovat. Lin i Man-na Wu prohrávají svůj život jaksi průběžně. Šu-jü, kterou v začátku vyprávění vnímáme sotva jako stín bez vlastní vůle, končí paradoxně nejlépe. Její píle, skromnost a především důstojnost, s nimiž přijímá svůj úděl, jsou nakonec odměněny. Byť jen nadějí, že se k ní ovdovělý Lin i se sirotky vrátí. Pobuřuje nás to? – Ale copak něco takového člověku nestačí, když jsou jeho životní očekávání minimální?

Cha Ťin: Čekání na Lina. Přeložil Petr Mikeš, doslov napsal Martin Hošek. Euromedia Group – Odeon, Praha 2001. 288 stran, cena a náklad neuvedeny.