Matthew Pearl – Dantův klub

27.06.2005 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

Zdá se, že nejhladší stezkou k popularitě se stává využití věhlasu někoho jiného. Udělat coververzi písně od Pink Floyd, vyrobit remake Hitchcockova Psycha. Další možnost přichází v podobě variace nebo citace: vhodit do akvária místo žraloka Husajna či použít v názvu románu známé jméno, jako to udělal Dan Brown v bestselleru Šifra mistra Leonarda. Někdy už se pak stává nelehkým úkolem odlišit pouhou pasivní recyklaci a tvůrčí překrývání jednoho textu druhým – v obou případech jako kdyby autoři cítili tlak nekonečné řady děl, do nějž svůj výtvor vrhají. Románový debut Dantův klub Matthewa Pearla (1975) by se dal nazvat „oboustranně výhodnou dohodou“: Dante totiž nejen pomohl Pearlovi, ale Pearl rovněž udělal službu Dantovi.

Pearl se sice narodil v New Yorku, ale nyní žije v massachusettském Cambridgi, kde na Harvardu vystudoval anglistiku a amerikanistiku. Za své bádání získal již v roce 1998 cenu Americké dantovské společnosti a editorsky participoval na reedici úvodní části Dantovy Božské komedie, tedy Pekla z pera básníka Henryho Wadsworthe Longfellowa.

Právě kolem Longfellowa a Dantova klubu, který básníkovi pomáhá s překladem Pekla, se točí ony „vraždy podle Božské komedie“, jak zní podtitul románu. Dantovská družina se rázem díky znalosti Božské komedie ocitá, co se týče pátrání po pachateli podivných mordů, oproti policii v předstihu. Policie tedy musí být hodně neschopná, když nestačí ani těmto krasoduchům, kteří žijí ve svých vilách, a když vyjdou do parku, rozdávají svým čtenářům autogramy.

Dalším sporným místem příběhu se pak zdá i to, že se zabezpečení poetičtí strejcové tak zaťatě drží „infernálního“ Danta, který není v té době do americké literatury příliš vítaným přivandrovalcem. Navíc se příběh odehrává v době po americké občanské válce, kdy „očišťujeme naše devatenácté století od hříchu“ a kdy sice již může být mulat zaměstnancem policie, ale nesmí nosit uniformu, aby obyvatelstvo města nepobuřoval.

Dobrý aperitiv

Román v duchu doby, v níž se odehrává, plyne pomalu a dosti zeširoka. Pearl však ve valné většině dokázal nastudovaná fakta ovládnout a vkládá je do celku románu velmi účelně, navíc jsou velmi dobře vyvážena fiktivní sérií ornamentálních vražd.

Ku cti mladého autora budiž řečeno, že čím déle čteme, tím větší spád román získává. Vzrůstá také sympatie k Dantovu klubu, který vedle Longfellowa zahrnoval básníky Jamesa Russella Lowella, Olivera Wendella Holmese, nakladatele Jamese Thomase Fieldse a historika George Washingtona Greena. Nejplastičtěji z nich je vykreslen Holmes, snad pro své mírně rozporuplné činy a vlastnosti. Ostatní postavy zůstávají víceméně ve strnulé jednorozměrnosti.

Jak již řečeno v úvodu, Pearlův román lze jistě doporučit jako dobré kratochvilné čtivo, navíc působí jako aperitiv, který správně vyladí chuť na samo dílo Danta Alighieriho (1265 – 1321), především třídílnou Božskou komedii, v níž sám autor putuje postupně Peklem, Očistcem a Rájem. Překlad Jana Jíchy je účelný a přiléhavý, někdy se však „dopustí“ i krásného větného oblouku, který jako by vypadl z Haškova Švejka: „…poznamenal a zasmál se, neboť shledal toto poslední tvrzení poučným.“ Na závěr, krátce shrnuto: dobře řemeslně zvládnutá kniha pro celou rodinu, třeba právě nyní na dovolenou.

Matthew Pearl: Dantův klub. Přeložil Jan Jícha. Mladá fronta, Praha 2005, 360 s.