Norman Lebrecht – Píseň jmen

28.01.2005 – Jiří Hanuš (LN)

Norman Lebrecht (nar. 1948) žije hudbou. Píše sloupky do novin, mluví o hudbě v televizi a rozhlase, v Británii je považován za zasvěceného znalce. Jeho román vyznamenaný roku 2002 prestižní Whitbreadovou cenou vychází nyní česky.

V řadě svých knih Norman Lebrecht odhaluje, do jaké míry současný hudební provoz podléhá vlivu médií a marketingu nahrávacích společností. Česky z této oblasti vyšla jeho významná kniha Mýtus jménem Maestro. Není divu, že když se rozhodl napsat román, vybral si coby vypravěče a současně hlavní postavu muže stejně znalého věci, jako je on sám.
Dvaašedesátiletý Martin Simmonds, majitel nakladatelství s hudebninami, toho ví o hudbě a špičkových hudebnících víc než hudebníci sami, protože v tomto prostředí vyrůstal od dětství. Jeho otec vlastnil velkou hudební agenturu, vyhledával slibné mladé talenty a zajišťoval jim rozlet na hvězdnou dráhu.
S jedním z těchto talentů Martin dokonce vyrůstal. Když mu bylo skoro deset, objevil se u nich na začátku války polský židovský chlapec David Eli Rapoport a prožili spolu několik let. Davidl, jak mu říkali, se měl stát houslistou první velikosti. „Já jsem génius a ty máš informace“, tak začala jejich spolupráce, která spočívala hlavně v tom, že vysoce inteligentní Martin dohlížel na Davidlovu náležitou přípravu.
Několik let po válce konečně nastala příznivá situace, aby pan Simmonds představil Eliho Rapoporta hudebnímu světu. Rozjel obrovskou kampaň a najal Albert Hall. Měla to být událost světového významu, avšak Davidl několik hodin před koncertem zmizel i se skvostnými houslemi. Pro firmu Simmonds to byla katastrofa, Martinův otec dlouho nepřežil a syn musel zachránit, co se dá. Děj románu se odehrává o čtyřicet let později, kdy Simmonds přijíždí do malého provinčního městečka projednat obchody a shodou okolností také předsedat porotě při soutěži mladých talentů. A tady ve hře jednoho houslisty zaslechne rubatovou finesu, kterou dovedl zahrát pouze Davidl. Zatají se v něm dech a začne pátrat po člověku, který zradil jeho rodinu a z něho samého udělal těžkého neurotika. Příběh téměř detektivní má překvapivou gradaci i nečekaný závěr.
Norman Lebrecht mistrně zvládá styl tradičního britského románu. Po brilantní expozici víme o vypravěči vše podstatné a co ještě nevíme, do toho nás později zasvětí. Lebrechtova próza má skvělý spád plný vtipných postřehů a neotřelých charakteristik podaných s typickou anglosaskou ironií. Možná že varování, abychom se nevydávali napospas špičkovým umělcům, protože všechny kolem sebe bezohledně využívají pouze pro svůj vlastní prospěch, zachrání život jen nevelkému počtu čtenářů, ovšem román stojí za to číst především kvůli značné osobní moudrosti, která z něj vyzařuje, a také pro hlubokou znalost hudby, do níž dokáže čtenáře nenásilně zasvětit.
Kritika i čtenáři na románu také velmi oceňují líčení válečných let, věrohodné podání každodenní reality v neustále bombardovaném Londýně, kde chlapci z první ruky poznávají zločin i sex, tragédii i triumfální vítězství.

Norman Lebrecht: Píseň jmen. Přeložila Zdena Pošvicová, Havran, Praha 2004, 312 stran.