Primo Levi – Když ne nyní, kdy?

ALICE FLEMROVÁ – 8. července 2006 (LN)

Primo Levi dnes patří k světově uznávaným italským spisovatelům. Nakladatelství Paseka vydáním románu Když ne nyní, kdy? v kvalitním překladu Kateřiny Vinšové splácí část dluhu, který vůči němu český knižní trh má. Sice se k nám – opožděně, ale přece -dostaly překlady jeho nejznámějších děl: románů Je-li toto člověk (česky 1995), Příměří (č. 2000), esejů Potopení a zachránění (č. 1989, 1994), povídek Prvky života (č. 1981) a básnické sbírky V nejisté hodině (č. 1997), ale autoři jako on si zaslouží překlad kompletního díla.

Leviho znají čtenáři na celém světě především díky prvotině Je-li toto člověk jako jednoho ze spisovatelů-svědků, kteří prošli peklem holocaustu a pokusili se sdělit světu nesdělitelné: zkušenost lidí, jež potkal snad nejhorší osud nachystaný pro člověka 20. století. Je sice pravděpodobné, že kdyby Primo Levi v únoru 1944 nepřijel transportem do Osvětimi, nestal by se spisovatelem, ale také se můžeme domnívat, že nebýt osvětimského traumatu, neukončil by svůj život (v roce 1987) skokem do výtahové šachty.

Potopený zachráněný

Držme se však faktů. Narodil se v Turíně roku 1919 a navzdory židovskému původu a rasovým zákonům přijatým v Itálii v roce 1938 získal roku 1941 na turínské univerzitě diplom inženýra chemie. Povolání, kterému zůstal věrný i v době, kdy už byl uznávaným literátem, mu v táboře nejspíš zachránilo život. Stal se tedy, i díky dalším „šťastným“ náhodám (pokud lze v takovém případě vůbec hovořit o štěstí), jedním ze zachráněných, tedy přeživších. Díky tomu sice mohl podat svědectví – a tento úkol pojal nesmírně zodpovědně -, ale zároveň ho to odsoudilo k doživotnímu pocitu viny, vycházejícímu z přesvědčení, že jeho život byl vykoupen smrtí spousty nevinných lidí, že žije „namísto“ někoho z „potopených“, těch, jež semlelo kruté soukolí lágru.

Své svědectví sepsal bezprostředně po návratu domů, ale v roce 1947, kdy prvotina vyšla, bylo příliš brzo, lidé ještě nebyli připraveni mu naslouchat. Až druhé vydání v roce1956 zahájilo úspěšnou cestu Leviho výpovědi ke čtenářům. O sedm let později pak román Příměří, líčící strastiplnou a dlouhou repatriaci po osvobození tábora, jen potvrdil jeho literární talent.

Nicméně zatím byl Levi pouze autorem autobiografických děl, z nichž první se pohybuje na hranici literatury faktu a úvaha v něm vítězí nad vyprávěním. První knihu, v níž jasně převládá fikce, povídkovou sbírku Přirozené příběhy (1966), vydal dokonce pod pseudonymem Damiano Malabaila, jako by chtěl vypravěče příběhů a zapisovatele svědectví od sebe vzájemně odlišit.

Když ne já, ty

Román Když ne nyní, kdy? vyšel v roce 1982 a patří mezi díla, v nichž jednoznačně převládá Levi-vypravěč nad Levim-svědkem. Přesto lze vystopovat v podloží textu autobiografičnost. Ta však není vyjádřena explicitně a přímočaře, a tím je zajímavější. Protagonistou románu je skupina východoevropských Židů, kterým se ve druhé světové válce podařilo uniknout osudu potopených i zachráněných, protože osudu dokázali vzdorovat. I oni si s sebou nesou prožité hrůzy, utrpení, smrt blízkých, ztrátu domova, i oni přišli o minulost, ale dovedou se upínat k budoucnosti, bojují s nepřítelem se zbraní v ruce, zabíjejí, protože pochopili absurdní pravidlo: „Jedině když zabiju Němce, dokážu přesvědčit ostatní Němce, že jsem člověk.“

Židovským partyzánům se navzdory všem útrapám, jimž byli vystaveni, podařilo uhájit si to, co Levi na základě vlastní zkušenosti považoval za nejdůležitější: lidskou důstojnost. To pochopí i kapitán Smirnov v ruském táboře pro osvobozené vězně, když na otázku, proč jim závidí, odpoví: „Protože vám vaše rozhodnutí nebylo vnuceno. Protože jste si svůj osud vymysleli sami.“ Zde jako kdyby promlouval kapitánovými ústy sám Levi a osud, který by býval rád vymyslel sobě, vymyslel alespoň svým hrdinům.

Cestu, kterou v románu urazí partyzánský oddíl, projel zčásti také, ale opačným směrem, to když ho po osvobození Osvětimi rudoarmějci vezli na východ, daleko od jeho domova. Tuto odyseu vylíčil v již zmíněném románu Příměří. V knize Když ne nyní, kdy? se však židovský hodinář Mendel – Leviho zřejmé alter ego – na své pouti z Běloruska do Milána, trvající od června 1943 do srpna 1945, víceméně svobodně a vědomě vzdaluje od domova, o nějž ho připravila válka. Levi naproti tomu zůstal de facto vězněm i po osvobození tábora a svou anabázi absolvoval nedobrovolně.

V poznámce k románu Levi uvádí, že příběh má reálný základ a že k jeho napsání nastudoval spousty sekundární literatury. Jeho práce s fikcí je nicméně zásadní: Primo Levi překročil stín zapisovatele svědectví a prokázal kvality velkého spisovatele, který je dobrým vypravěčem i přesvědčivým tlumočníkem vlastních myšlenek.

Potomci Jóbovi i Davidovi

Příběh skupiny statečných aškenázských Židů je koncipován jako epos. Novodobí rytíři smutné postavy putují válečnou Evropou od východu na západ, všude obklopeni nepřítelem, v jehož porážce spatřují cíl, směřují za vidinou lepší budoucnosti v Zemi izraelské, kde snad naleznou opravdový domov. Kulisy jejich putování jsou však velice realistické a oni sami se často spíše než rytířům podobají pikarům. Přirovnání k pikaresknímu románu je tedy také namístě.

Levi udržuje dvojí rovinu příběhu, jak tu řekněme ideální a idealistickou, když postavám a příběhu vtiskuje univerzální a symbolickou platnost, tak onu realistickou, zasazující postavy a děj do konkrétního kontextu. Jeho hrdinové jsou nositeli tradic východoevropského židovstva, pokorných, bohabojných a mírumilovných obyvatel štetlů, synů a dcer Jóbových, a zároveň se v nich v drsných podmínkách uprostřed bažin a lesů probudily zasuté atavismy bojovníků, potomků Davidových. Všechny postavy jsou mimořádně živé a autentické. Nejsou líčeny s patosem či sklonem k idealizaci, pouze s hlubokým porozuměním pro lidské slabosti a nedostatky. Ostatně snaha porozumět, a to i tomu, co zdánlivě pochopit nelze, je typická už pro Leviho prvotinu a zůstane jednou z konstant jeho tvorby. Primo Levi nezapře vědce, muže exaktního myšlení, který se brání útoku chaosu a iracionalitě hledáním „osvíceného“ útočiště v rozumu.

Jeho židovští bojovníci si uchovávají schopnost toužit, cítit a soucítit, o kterou byli jejich druzi v lágrech připraveni. Dokážou projevit lásku, solidaritu a soudržnost, stejně tak se ovšem dovedou i zrazovat a zraňovat. Někteří jsou rozhodní, nezávislí, jako Gedale a Lina, jiní věčně pochybující a toužící po svazku, jako Mendel. Všichni však mají v sobě něco podstatného: naději. Nikoli naivní, optimistickou víru ve šťastný zítřek, ale schopnost vyjít z prožitých hrůz jakoby očištění, jakoby nazí, s pocitem, že stojí na začátku nové kapitoly svého života. Nedělají si o ní velké iluze – prchavé okamžiky radosti, štěstí vždy zákonitě střídají neblahá znamení -, ale mají odvahu ji načít. Příběh končí symbolicky narozením dítěte, avšak v den, kdy noviny přinášejí zprávu o svržení atomové bomby na Hirošimu.

Sostenuto doloroso

Primo Levi zaujal čtenáře nejen tím, o čem psal, ale především způsobem, jakým svá svědectví i své příběhy předával. Snad i díky přírodovědné orientaci během studií nejsou jeho jazyk a styl deformovány italskou literární tradicí elegantního krasopsaní. Neopájí se slovy pro slova sama, využívá je jen ke sdělování a k vytváření co nejautentičtějších obrazů. Ve volbě jazykových prostředků je mimořádně ukázněný a střídmý, přesto není nikdy chladný, či dokonce lhostejný. Pod poctivou snahou o objektivitu, a to i v případě čistě autobiografických děl, kdy nechce nikoho soudit a nikoho dojímat, ale jen pravdivě informovat, lze vycítit hlubokou účast člověka, který se rozhodl podělit se o svou bolest. Nikoli proto, aby si od ní ulevil, ale ve víře, že lidstvo se dokáže poučit z vlastních chyb.

Primo Levi: Když ne nyní, kdy? Přeložila Kateřina Vinšová. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2006. 288 stran.