J. M. G. Le Clézio – Bludná hvězda

10.07.1996 – JIŘÍ BRYNDA (MF)

Stárnoucí Ester, hrdinka Le Cléziova románu Bludná hvězda, na jednom místě knihy říká: „Jako bych měla poraněné srdce, chtěla jsem spatřit zlo, pochopit, co mi uniklo, co mě uvrhlo do jiného světa. Zdálo se mi, že když najdu stopu toho zla, budu konečně schopná odejít, zapomenout, znovu žít svůj život… Jestliže ale to zlo nenajdu, prohrála jsem svůj život i svou pravdu. Nepřestanu bloudit.“ Pocit katastrofy není v Le Cléziově tvorbě ničím novým. V jejím znamení vstoupil v roce 1963 – dílem Zápis o katastrofě do francouzské literatury. Katastrofou je skutečnost prosperující postindustriální společnosti: jejímu příslušníku Le Cléziovi se jako poslední šťastní lidé jeví Indiáni. Jsou těmi, kdo ještě vědí o skutečnosti; Evropa bloudí v umělém světě paranoidních halucinací a strachu. Obnovování skutečnosti se Le Clézio věnuje i v Bludné hvězdě. Ester se narodila jako francouzská Židovka pár let před vypuknutím druhé světové války. Jako dcera komunisty byla vyloučena ze židovské tradice. Do knihy vstupujeme, když jako školačka tráví poslední léto před pohromou v italském záboru poražené Francie, kam se pod ochranu v řešení židovské otázky laxních Italů uchýlilo mnoho evropských Židů. V krajině jihofrancouzských hor prožívá Ester osamělou divokost svého dětského rozkvětu. Jsou to pasáže velmi intenzívní, zdařile evokující vědomí, že tu jde o konec čehosi. Následuje zabrání italské Francie wehrmachtem. Pro Ester, její matku i ostatní Židy tím začíná útěk, který už nikdy nemá skončit. Odtud román – geograficky vymezený jižní Francií, Palestinou a Kanadou – vyrůstá: ze zkušenosti vyrvání z kořenů a ráje dětství do života, v němž všechno je válka a my jsme stále na útěku. Židé utíkají z Evropy, Palestinci z Izraelem okupované Palestiny a nakonec osamělí jedinci po celý zbytek života prchají před cizotou náhradních míst, do nichž se uchylovali. Le Cléziův román však současně chce být padajícím odleskem posvátné hebrejské Knihy počátku, jež může mít až léčivou moc. Ateisticky vychovávaná Ester se na útěku z Francie poprvé setkává s židovským rituálním obřadem, jehož osou je recitace z této Knihy počátku. V podpalubí lodi, směřující s židovskými uprchlíky do Palestiny, se v Ester udá jakési očištění textem: „Každičké slovo proniká hluboko do mého nitra a něco ve mně zlomí… Teď už netoužím utéct, běžet ve slunci, abych se podívala na moře. Co říká kniha, je tisíckrát důležitější, než co se děje venku.“ Posvátný spis sice mluví o Počátku („Den, noc, semena, voda… Všechno tu již bylo…“), nicméně ve vnímání Ester začala očista znamenat, že kromě onoho prvotního světa začalo být vše ostatní projekcí. Ve vědomí Ester tak pro čtenáře rozkvétá původní, skutečně lidský rozměr prostoru. Pohybujeme se jím vedeni reakcemi někoho, jehož logika není logikou stroje, nýbrž je puzena hledáním zázraku. Ten na nás dýchá z nejprostších konstelací. Souznění očí a tmy, jitra v horách, sebe a krajiny i disonantní, nesouladné souznění vlastního života je poezií Bludné hvězdy. Na jejím dně je brutální, nelidská rána, uprostřed jejíchž následků se snažíme obnovit lidskost.

J. M. G. Le Clézio: Bludná hvězda. Překlad Eva Pokorná. E.W.A. Edition, Praha 1996, 296 stran, náklad a cena neuvedeny.