Witold Gombrowicz – Bakakaj

12.03.2005 – Ondřej Horák (LN)

V překládání díla Witolda Gombrowicze (1904-1969) došlo nyní na autorský soubor Bakakaj, obsahující rané prózy ze 30. let. Konečně tak můžeme číst povídky, které předcházely románu Ferdydurke.

Překladu románu Ferdydurke (1937) se čeští čtenáři dočkali přesně šedesát – propastných – let od polského vydání. Cesta dlouhá a klikatá. Před rokem 1989 byly z Gombrowiczových děl do  češtiny přeloženy jen divadelní hry: Yvonna, princezna burgundánská (1938, česky 1969), Svatba (1953, č. 1981) a Opereta (1966, č. 1979). Až v 90. letech vydal Torst jeho prózy. Jako první – zřejmě pod vlivem tehdejšího silného akcentu na “ autentickou literaturu“ – Deník 1953-1956, 1957-1961 a 1961-1966 (č. 1994), tři roky nato romány Ferdydurke a Pornografie (originál 1960).
Později vycházejí Vzpomínky na Polsko (1977, Periplum 2001) a Testament – Hovory s Dominiquem de Roux (1968, Revolver Revue 2004). Čeští čtenáři tedy dosud postrádají přinejmenším dva důležité poválečné romány – Trans-Atlantik (1953, ukázka vyšla v LtN 4/2005) a Kosmos (1965), který již přeložil Erich Sojka (ukázka ve Tvaru 20/2004).

Manager nedospělosti

Witold Gombrowicz v Testamentu nachází zrození své autorské osobitosti v chování matky: Byla … líná a nešikovná, a protože v oné proustovské době bývalo hodně služebnictva, starala se o děti francouzská guvernantka, kdežto matka jen dávala pokyny kuchaři, panské nebo zahradníkovi. To jí nebránilo, aby říkala „o všechno se musím starat já“, „práce zušlechťuje“, „maloszycká zahrada je moje dílo“ a „naštěstí jsem dost praktická“… Imponovalo jí to, čím nebyla.

Zde zřejmě opravdu krystalizovalo úhlavní téma. Ale přestože je Gombrowicz v sebeinterpretaci daleko podmanivější a uvolněnější než takový Milan Kundera, je rovněž lépe těmto svodům odolat, neboť hrozí naprosté pohlcení. Gombrowicz byl typem autora značně inteligentního, aniž by to znamenalo duchamornost a absenci hravosti. A tak již jeho debut, soubor sedmi povídek ( překladatelka Helena Stachová postupně použila několika variant názvu -Zápisník z období dospívání, Zápisník z doby dozrávání či Vzpomínky na období dospívání) přináší texty naprosto ne začátečnické, nýbrž osobité, zralé a po sedmdesáti letech -řečeno reklamním klišé – svěží.

Hned první povídka Tanečník advokáta Kraykowského představuje Gombrowiczova typického hrdinu -„floutka“, který má dostatek času a energie, aby důsledně, až na hranici „zdravého rozumu“, atakoval měšťáckého soka. Floutek se vyznačuje i osamělostí, neschopností splynout s ostatními. „Sólista z nouze“, na jehož straně nicméně stojíme.

V souvislosti s povídkovým debutem se na začátku Ferdydurke píše: Proč jsem jakoby navzdory vlastním záměrům nazval tu knihu Zápisník z období dospívání? Marně mi přátelé radili, abych na tomto titulu netrval a abych se vyvaroval sebemenší narážky na nedospělost. „Nedělej to,“ říkali mi, „nedospělost je drastický pojem, a pokud sám sebe budeš považovat za nedospělého, kdo tě bude považovat za dospělého?“ Název knihy, který měl být jakýmsi ochranným zbarvením, totiž mnozí kritici obrátili proti autorovi. V jeho šlechtické rodině se prý soucitně říkalo: Witolda zkritizovali.

Nicméně důkazem, že Gombrowicz měl na vykladače také ohromné štěstí, budiž přednáška Bruna Schulze o Ferdydurke z roku 1938 (česky Tvar 13/2004): Gombrowicz ukázal, že dospělé a jasné formy naší duchovní existence jsou spíše zbožným přáním, žijí v nás spíše jako věčně intenzivní úmysl než jako realita. Jako realita žijeme stále pod tímto vrcholem, v oblasti zcela potupné a nedůstojné, a tak ledabylé, že váháme, zda jí máme přisoudit byť jen sebemenší zdání existence. Významným Gombrowiczovým činem bylo právě to, že neváhal tuto oblast prohlásit za opravdovou a nanejvýš lidskou doménu skutečného člověka, že ji, vyděděnou a bez domova vědomí, adoptoval, že ji identifikoval a dal jí název, první stupeň ke skvělé kariéře, kterou jí v literatuře razí tento manager nedospělosti.

Trojice bláznů

Gombrowicz spolu s Brunem Schulzem (*1892) a Stanislawem Ignacym Witkiewiczem (*1885) bývají označováni za spřízněnou trojici meziválečných polských spisovatelů. Sám Gombrowicz se k tomu v Deníku a Vzpomínkách na Polsko vyjadřuje velmi ambivalentně (vždyť je individualista), ale nakonec přece spojitost nachází: Podle mne to byla chuť vymanit se z toho polského zapadákova a vyplout na širé moře… My jsme znali cenu originality, a to ne v měřítku lokálním, ale univerzálním. Witkiewicze pak Gombrowicz nazývá zoufalým bláznem, Schulze bláznem utonulým a sebe bláznem vzbouřeným. Druhá světová válka tyto efektní definice bohužel potvrdila. Witkiewicz byl dohnán k sebevraždě (1939), Schulz zastřelen roku 1942 v židovském ghettu a Gombrowicz se začátkem války ocitá na palubě parníku mířícího k argentinskému pobřeží, odkud měl napsat reportáž. V Argentině zůstal třiadvacet let.

Přestože se Bruno Schulz projevil jako chápavý vykladač Gombrowiczova věčného zelenáčství, jeho doménou a obsesí byla jiná etapa lidského života: Mým ideálem je dozrát k dětství. To by teprve byla opravdová dospělost.

Kokrhy a bejkoviny

Sedm povídek debutu Zápisník z období dospívání autor v roce 1957 doplnil třemi dalšími: Na kuchyňských schodech, Krysa a Banket. Zbývající dvě – Filidor dítětem podšitý a Filibert dítětem podšitý – jsou původně pátou a dvanáctou kapitolou románu Ferdydurke, jimiž autor skvěle protkl hlavní příběh. V románu jim předcházejí předmluvy, obě rozsáhlejší než samy povídky. Ty však v Bakakaji zcela uspějí i samostatně.

Celým Gombrowiczovým dílem prostupuje vyžívání se v poťouchlém zdůrazňování lidské tělesnosti -mimiky, gest, pohybů mnohdy se osamostatňujících částí těla. Tak třeba v povídce Beseda u hraběnky Kotlubajové, karikující „vyšší“ společnost, jejíž členové mezi sebou hovoří ve verších, čteme: Nemluvě o tom, že ucho, nosík, krk a nožka dospěly k bouřlivému nadšení – kromě toho však hluboce šlukující bankéř vypouštěl do vzduchu malé modré kroužky. Kdyby jen jeden, kdyby dva, proboha! Jenže on vypouštěl jeden za druhým, ústa svinutá do rypáku – a hraběnka s markýzou mu tleskaly! V povídce Na kuchyňských schodech zase vypravěč v Paříži postrádá vulgární bosou služku: Příliš silně na mě doléhala cizost lýtek, těch tenkých, nervózních, punčoškou potažených lýtek, jaká ukazují tamější služky.

Povídky jsou většinou silně pointované. Například na konci Panenství – v němž se nápadník mladého děvčete snaží, aby vše, co se týká jich dvou, bylo „panenské“ – se dívka na nastávajícím dožaduje, aby s ní potajmu na smetišti ohlodal kost. V povídce Krysa zas zvíře zmíněné v názvu vleze do úst Chuligánovy spící milé, která v překvapení kryse oddělí hlavu od těla. Vystrašený a znechucený Chuligán to pozoruje.

Gombrowicz je zkrátka zábavný, aniž by byl urputným bavičem a aniž by musel v čemkoliv slevovat. Je to „jen“ potížista, který dělá naschvály, nikoliv však negativistický či nihilistický. Pouze mu není po chuti patos, předstírání a vůbec celá v sobě se zhlížející vážnost „dospělých“. Nad Gombrowiczovými prózami se mi proto zdá přiléhavé zopakovat repliku ze závěru Sternova Života a názorů blahorodého pana Tristrama Shandyho, kde na matčin udivený dotaz Božínku! Co to má být? Yorick odpovídá: Samé kokrhy a bejkoviny, že jsem jaktěživ lepší neslyšel.

Witold Gombrowicz: Bakakaj. Přeložila Helena Stachová. Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2004. 276 stran.