Günter Grass – Jako rak

15.10.2005 – RADKA DENEMARKOVÁ (LN)

Nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass (*1927) přichází za českými čtenáři s novou prózou. Spletitý děj novely nazvané Jako rak se točí kolem potopení lodi Wilhelm Gustloff v roce 1945.

Předvčerejší i čerstvě vylíhnutí náckové dnes rozlévají svou nenávist po internetových stránkách. Na jednu z nich v roce 1996 klikl fiktivní vypravěč novely Güntera Grasse Jako rak (Im Krebsgang, 2002). Průměrný žurnalista Pavel Pokriefke se zarazil u jména lodi, jež traumatizuje den jeho zrození. Historie, která se začala dávno před vypravěčem, před více než sto lety ve městě Schwerin, ožila na internetu jako rozkouskovaná řezanka slov in memoriam. Novinář začne ony webové stránky komentovat. Zastupuje dědkovitého „autora“, který požaduje zřetelné vzpomínky, ne pouhé útržky, a který se do zprávy s novelistickým nábojem pustil „po vydání tlustospisu Psí roky“, přestože měl „kolem poloviny 60. let minulosti už plné zuby“. Cítí se vinen, protože dlouho obcházené téma nechal pravičákům. „Dějiny, přesněji řečeno ty dějiny, které jsme si zavařili, jsou ucpaný klozet. Splachujeme a splachujeme, a sračky přesto vždycky znovu vyplavou nahoru.“

Račím krokem

Proti času se pohybujeme šejdrem „po způsobu raků, kteří bočním lavírováním předstírají, že lezou pozpátku, a přece se dost rychle pohybují vpřed“. Grass zkoumá obezřetně; co chvíli couvne, aby uspíšil cíl. Jinak by donekonečna odkrýval vrstvu po vrstvě a čistil záplavu komentářů ze všech světadílů. Z dokumentaristicky pečlivých „internetových“ stránek a matčiných vzpomínek nechá novináře lepit střepy: vrací cívku o hodně let zpátky a navíjí příběh, v jehož centru se z podmořského dna vynoří loď Wilhelm Gustloff.
Grass, syn německo-polských rodičů, mísí fiktivní děj v přítomnosti a skutečné události nacistické éry (smrt gruppenleitra NSDAP Wilhelma Gustloffa, peripetie kapitána ruské ponorky Alexandra Marineska, zoufalý čin židovského studenta Davida Frankfurtera; ten byl za vraždu Gustloffa roku 1936 odsouzen k osmnácti letům žaláře). Pavučinu interpretací souká Grass k datu 30. ledna: 1933 se Hitler dostal k moci, 1945 se potopila přetížená a ruskými torpédy zasažená loď.
Loď Wilhelm Gustloff svou jedinou cestovní třídou „na jistou dobu zrušila veškeré třídní rozdíly“. Byla postavena pro nacistickou Německou pracovní frontu a masovou rekreací korumpovala dělníky. Podnikala plavby v rámci akce Radostí k síle. Na zotavenou se tu roku 1939 plavili Pokriefkovi prarodiče ze svobodného státu Gdaňsk. V roce 1945 jejich dcera Tulla za křiku tonoucích v ledovém moři porodila budoucího žurnalistu Pavla. Proto odmítá neúčastnou dokumentaci zániku lodi bez osobního prožitku: „Jednou ti to budu vyprávět… a pak to sepíšeš…“ Ale „dítě z Gustloffa“ odmítlo zvednout pokličku. Odvahu měl až vnuk orientovaný na minulost. Osudy všech jsou fixovány na nešťastnou loď. Pro nikoho válka neskončila. Minulost je nejhorší pro ty, které pronásleduje v přítomnosti. A tak do velkých dějin vsouvá Grass malé dějiny rodu Pokriefkových…

Vůně sukní a svist torpéd

Hladinový útok a následné rychlé ponoření – to je způsob Grassova odkrývání příběhů, v nichž mísí historické podloží událostí vypuzených z paměti. Povrch neříká všechno, ale říká dost. Grassův text spojuje po internetovém způsobu vyváženost pohledů na cílový objekt. Promíchává „výměšky“ (nejen) německých dějin 20. století, ale i pachové stopy aktuálních událostí, nasává je a nechává čtenáře inhalovat. S dokumentaristickou umanutostí hromadí reálie nacistické i komunistické, falešnou nostalgii všech „věčně včerejších“ (Hitlerjugend a Svaz německých dívek, nacističtí „mučedníci“, stavba a pád berlínské zdi, uprchlíci z NDR, atentát na Rudiho Dutschkeho, žhářské útoky na Turky v Mölnu 1992, privatizace, volební kampaň). Pídí se po faktech i domněnkách. Do výčtu střízlivých skutečností vplétá vůni klihu a sukní Tully Pokriefkové i vůni bývalého německého Pobaltí, vůni povědomou z Gdaňské trilogie, především z Plechového bubínku (1959).
V postavě neuchopitelné Tully stigmatizované válkou, ženy náchylné k extrémům, se slévá absurdnost myšlení dějin: naivní samaritánství i fašismus všedního dne, přesvědčený stalinismus i vyhrocená individualita, obětavé staromilství i jankovitost udavačky, co byla „divá po mužských“ a rodila na torpédovce. Tulla je svou čitelností paradoxně sympatičtější než Pavel, zdrženlivý neutrál s nadhledem, který se neušpiní. Tulla se nedala organizovat, vším byla dobrovolně. V přítomné dějové lince se vnuk zaběhne k pravicovým radikálům. Neubrání se vášnivě „imaginativnímu spoluprožívání“ babiččina mládí a jeho psychika je definitivně narušena.

Záchranné čluny paměti

Grass odtabuizoval ožehavé téma – i německé civilní obyvatelstvo za války trpělo. Volná diskuze o „rekreační“ lodi nebyla povolená ani v NDR, ani v NSR. Zánik oblíbeného plavidla ovšem nebyl zveřejněn ani v říši, taková zpráva by uškodila odhodlání národa vydržet až do konce. I sovětské velení úspěch ponorky zamlčelo: kapitánův kádrový profil byl sporný. Žádná slova nemohou popsat, co se na palubě dělo. Monstrózní říšské plavidlo, kde nebylo patnáct set rekreantů, ale deset tisíc uprchlíků, mělo status válečné lodi. Útok ruské ponorky byl tudíž z hlediska válečné situace legitimní.
Válečné hry pánů opět odnesly ženy a děti. Většinu zachráněných tvořili muži v čele s kapitány. Pět tisíc nemluvňat, malých i starších dětí nemělo šanci na přežití. „Rozkaz Do člunů jen ženy a děti! nebyl dodržován, v důsledku čehož se zachránili převážně muži…“ Děti padaly po zamrzlé palubě do vody hlavou napřed, v ledovém moři uvízly v plovacích vestách nohama vzhůru. Hrdina sovětského námořnictva Marinesko tak svými torpédy „napadl fašistické psy“, kteří zpustošili jeho vlast. A „moc přeživších“ se stala doživotní nemocí, kterou nakazili své potomky.
Grass vždy problematizoval vnucované černobílé vidění, porušoval cenzuru vůči minulosti, otázku zločinné války a odkrývání německé viny měnil v téma hlavního proudu západoněmecké literatury. H. Böll, S. Lenz, M. Walser či H. M. Enzensberger odmítali přijmout fenomén zapomnění, nebáli se předchozím generacím klást nepříjemné otázky – a generace rodičů představovala velký problém. Vnukové se odtrhují od těchto „nekorektních“ myšlenek otců: pravicoví radikálové jsou na vojenskou minulost dědů pyšní, požadují žulové pamětní desky.

Pro „věčně včerejší“ nic nekončí, všechno roztřepí do globálního prostoru. Variace doznání Gustloffova vraha Frankfurtera („Střílel jsem, protože jsem Žid.“) zazní o šedesát let později („Střílel jsem, protože jsem Němec.“). Manipulace s fakty „dobrovolně slepých“ dokládá jediné: deníky, dopisy, fotografie nebývají zdrojem platných pravd, není jím ani potištěný papír bezprostředně zachycující událost.
Náhle není podstatné, co konáme. Rozhoduje, jak jsou činy interpretovány, jakou roli jim dějiny přisoudí. Potopení lodi z pohledu Rusů. A z pohledu žen a dětí, které po zásazích torpéd umrzly, utopily se nebo byly s lodí strženy do hlubin. Grass nikomu nestraní, pootáčí úhel. Posiluje ostré polemiky, které od počátku našeho století mimo jiné problematizují bombardování německých měst, čímž i Churchill je nepřímo řazen do kategorie válečného zločince.
Stále existují nepřípustná témata. Marně fiktivní vypravěč (a čtenáři) křičí „koho to dnes zajímá“. Nic nezapadlo, naočkováno prarodiči. „Všecko zlý, co nám vězí v hlavě a všude, musí ven…,“ ječí Tulla. Literatura je přijatelnější výpustný kanál než revolver. Prožitým i nechtěnými důsledky činů jsme predestinováni všichni. Je nemálo „Gustloffů“, jejichž vraky odpočívají pod hladinou. I v českých vodách. Dokud nebudou vyloveny, nikdy nebude konec s těmi věčnými obžalobami a fatální nepoučitelností. Střelíš-li minulost z pistole, střelí tě budoucnost z děla, říká čínské přísloví. O čem se odmítáme bavit, vrátí se. A nepřestane to. Nikdy to nepřestane.

Günter Grass: Jako rak. Přeložil Jiří Stromšík. Vydalo nakladatelství Atlantis. Brno 2005, 168 stran.