Stefan Chwin – Hanemann

02.11.2005 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

Gdaňský prozaik, esejista a profesor na tamní univerzitě Stefan Chwin (1949) se českému čtenáři románem Hanemann představuje poprvé. Polský autor pod pseudonymem Max Lars nejprve vydal dva fantasticko-dobrodružné romány Lidé-štíři (1985) a Člověk-písmeno (1989), větší čtenářský i kritický zájem Chwin upoutal však až knihou Krátká historie jistého žertu (1991), kde čerpal z vlastního dětství. Už tato kniha se věnovala především městu Gdaňsk. Do téže lokality, přirozeně, zasadil i svůj dosud nejúspěšnější román Hanemann (1995).

Svobodné město ve válce

Gdaňsk již zmytizoval další z tamních rodáků – Günter Grass (1927) ve svém vynikajícím románu Plechový bubínek (1959). O tom, že genius loci tohoto města Grass zcela „nevyjedl“, jsme se mohli přesvědčit již v roce 1996 v románu Pawla Huelleho Davídek Weisser. Nyní přišla další možnost s Chwinovým Hanemannem.
V letech 1920 – 1939 existoval Svobodný stát Gdaňsk, po 1. světové válce totiž nebylo město připojeno ani k Polsku, ani k Německu. V tomto „městském státě“ žilo převážně německé obyvatelstvo. Na začátku druhé světové války bylo město připojeno k Hitlerově říši a po její prohře gdaňští Němci buďto sami uprchli, či byli vyhnáni. Do města se naopak přesunuli Poláci z území ve východní části předválečného Polska, po válce zabraných Sovětským svazem.

Tyto pohyby hrají důležitou roli v Chwinově románu. Hanemann je gdaňským profesorem anatomie. Jeho osudová láska jednoho dne zahyne při havárii lodi. Od té chvíle Hanemann netečně prochází „místnostmi“ dnů, na konci války ani nevyužije možnosti odjet na jedné z lodí do Německa – díky čemuž přežije, neboť dotyčná loď také nedopluje. Do přízemí domu, v němž Hanemann žije, se přistěhují mladí polští manželé – vypravěčovi rodiče: „A já jsem šel s nimi, spící, pod Máminým srdcem, hlavou dolů, s rukou pod bradou a směšně zkroucenýma nohama, v teplé zátoce, pokrytý žilkami, které mě spojovaly s jejím tělem.“ Profesorovi právě pomohou z nesnází, neboť válečnou frustraci si někteří chtějí vybít.
Další válkou poznamenanou postavou, která přišla odněkud z východu a která „nemá minulost“, je hospodyně Hanka, která začne u mladých manželů vypomáhat. Nejdřív je jí Hanemann k smíchu, později se tato energická žena psychicky zhroutí a krátce po návratu odjíždí s profesorem i hluchoněmým chlapcem Adamem, jehož se ujala, do Teplic za tetou Žofií – Hanemannovi totiž hrozí politický proces a Adamovi dětský domov.

Domů do zaniklé říše

To je v obrysech základní linie příběhu. Neodmyslitelnou složkou románu, který plyne v krátkých kapitolách, jsou však také popisy gdaňských ulic a interiérů domů. Chwin je fascinován životem věcí: „Toho dne, kdy z úst paní Potrykusové, pohoršené zmizením stříbrné lžičky v záhybech zástěry paní Marcinkowské, padala nespravedlivá obvinění, lžička Bierensteinových už putovala vozem pana Wesiory na smetiště u Kokošek spolu s odpadky naloženými na Grottgerově ulici, aby se po letech nečekaně objevila ve starožitnictví na Dlouhé, a pak v domě na Tuwimově 7, v bytě inženýra Jarochowského z Polytechniky, který ji zařadil do své gdaňské sbírky.“
V závěrečném Slovníku názvů je také zmíněna loď Wilhelm Gustloff, jež byla potopena s deseti tisíci prchajících lidí na palubě po zásazích sovětských torpéd. O této katastrofě píše Tanja Dückersová v románu Nebeská tělesa (2003) a Günter Grass v novele Jako rak (2003), v říjnu vydané česky. Tragický příběh lodního neštěstí, počtem obětí překonavší i smutně proslulý Titanic, Grass překryl ságou rodiny Pokriefkových, jež bohužel přináší nemálo humanistické křečovitosti, ne nepodobné nedělním televizním filmům na ČT 1.
Kvalitě stále fascinujících kapitol Plechového bubínku se tak daleko spíše blíží Chwinovo tiché, ale omamné vyprávění dalšího příběhu z gdaňské „křižovatky“.

Stefan Chwin: Hanemann. Přeložil Petr Vidlák Host, Brno 2005, 192 stran