Peter Hoeg – Představy o dvacátém století

09. 08. 2003 – JAN DĚKANOVSKÝ (LN)

Před šesti lety vydalo nakladatelství Argo nejslavnější opus Petera Hoega (1957) – román Cit slečny Smilly pro sníh. Po povídkové sbírce Příběhy jedné noci (česky 1999) přichází nyní na řadu i autorova prvotina Představy o dvacátém století z roku 1988. Pořadí, ve kterém u nás Hoegovo dílo – v suverénních překladech Roberta Novotného – vychází, skrývá i jistá úskalí. S vývojem autorova vypravěčského stylu se totiž český čtenář seznamuje v opačném sledu, což může vést k jistému pocitu rozčarování.

Příběh Smilly Jaspersenové z Hoegova nejslavnějšího románu je vyprávěn střídmým, ale nadmíru působivým stylem. Čtenářská přístupnost textu spolu s lehkostí, s níž plyne napínavý příběh, může navodit povrchní dojem, že máme co do činění s obratně napsaným thrillerem. Vysvětlovat si tímto způsobem celosvětový úspěch knihy by však byl omyl. Cit slečny Smilly pro sníh se dotýká i velice závažných otázek a detektivní zápletka je jen jednou z mnoha vrstev tohoto díla. Autor se v něm například zabývá ekologickou problematikou a pojmenovává xenofobní a přezíravý přístup Dánů k původním obyvatelům Grónska. Do textu také ústrojně začlenil ohromující množství reálií a informací z mnoha oborů. To vše může být samo o sobě působivé. Ale to, čím román drží pohromadě, je Hoegův podivuhodný způsob vyprávění. A právě magie, která z textu vyzařuje, je hlavní příčinou jeho úspěchu. Navzdory tomu, že některé kritiky přiznávají autorovi nanejvýš jistou dávku řemeslné zručnosti. Autorova prvotina Představy o dvacátém století je text na první pohled odlišný. Čtenář, který si z Citu slečny Smilly pro sníh odnesl jen povrchní zážitek napínavé četby, může být dokonce velmi zklamán. Dějová linka zde totiž hraje mnohem menší roli a místo krátkých vět uměřeného realistického vyprávění se čtenáři dostává fantaskních a současně pitvorných historek na hranici snu a skutečnosti. Líčení jednotlivých epizod pak není strhujícím dějovým proudem, ale spíše řadou aranžovaných pestrých obrazů.

Panoptikum prarodičů

Až na samém konci románu se dozvíme, že vypravěčem podivuhodné rodinné kroniky je Mads – společně se sestrou Madelene nejmladší člen rodiny. Jeho dějiny dánských snů, tento referát – jak své vyprávění označuje – je rozdělen do tří dílů. Čtyři kapitoly prvního dílu se věnují čtyřem prarodičům vypravěče a líčí poměry, z nichž pocházejí. Seznámíme se s Karlem Lauridsem a opevněným hraběcím panstvím na Temném vršku, jehož pán usiluje o izolaci od okolního světa a zastavení času. Karlova pozdější žena Amálie Teanderová pochází z rodiny vydavatelky novin, která dokázala předvídat události a noviny vydávala z obavy, aby čas nestál. Anna Baková, dcera faráře ze zapomenuté rybářské osady, se v sedmi letech rozštěpí do dvou osobností a v očích osadníků se stane potenciální bohorodičkou. Vesničané, které navrátil víře charismatický kněz, vytáhnou pod jeho a Anniným vedením na křížovou výpravu do zhýralého města Rudkobingu. Zde se Anna seznámí s chlapcem, s nímž záhy otěhotní. Oním hochem je Adonis Jensen, jehož otec Ramses je známým zločincem a matka Princezna bývalou cirkusovou artistkou. V těchto čtyřech úvodních profilech naplno pocítíme autorovu nenasytnou chuť vyprávět bizarní historie. Ve způsobu, jímž se zmocňuje minulosti svého národa, pak poznáme vlivy spisovatelských vzorů – například Jorga Luise Borgese či Gabriela Garcíi Márqueze. Jestliže vypravěč prezentuje knihu jako dějiny dánských snů, je třeba poznamenat, že text sám působí jako záznam dlouhého snu. Poetické pasáže se rychle střídají s takřka surrealistickými obrazy, na které plynule navazují scény nepřikrášleně naturalistické. Mnohé postavy působí panoptikálním dojmem, který ještě umocňuje Hoegův obsedantní důraz na vykreslování detailů. Druhá, nejrozsáhlejší část románu se odehrává v první polovině dvacátého století a líčí soužití dvou manželských párů: Adonise s Annou a Amálie s Karlem. Tyto dva páry současně představují dva póly sociálního statusu – chudobu a blahobyt. Adonis s Annou vychovávají dceru Marii v chudinském činžáku v Christianshavnu. Pak se naplní Annino proroctví ohledně zániku domu – činžák se propadne do země. Anna mizí a z Marie se stává dítě ulice, které se skrývá před policií, soudním dohledem a péčí pěstounů. Amálii se naproti tomu podaří připoutat k sobě Karla – podnikavého plejboje a bonvivána, jehož obchody stojí na chatrných základech. Karel se jednoho dne zachová přesně v intencích celoživotního hochštaplerství a se vším jměním Amálii opustí. Obratná a ambiciózní manipulátorka Amálie však dokáže využít manželových mužských přátel a upne se k výchově syna Karstena. Mateřská láska se však v Hoegově podivném světě mění v incestní vztah. Ve vylíčení života takzvané vyšší společnosti nabývá vyprávění na ironii. Škála projevů Hoegova obrazoborectví je velice pestrá. Jízlivosti a výsměch se místy skrývají v pozadí jednotlivých románových obrazů a mají charakter pouhého náznaku. Na opačném pólu spektra narazí čtenář na nesmiřitelný sarkasmus i explicitní urážky, jejichž vyznění umocňuje kontrast autorova ornamentálního stylu a občasných vulgarit. Hoeg nešetří nic a nikoho. Terčem výpadů mu nejsou jen jednotlivé osoby, ale i celé ctihodné instituce a vyšší společenské vrstvy s jejich okázalou noblesou a prohnilou morálkou. Zpochybňuje i ty nejzákladnější principy a hodnoty dánské kultury. Předvádí je v jejich bizarní a úpadkové podobě jako groteskní kulisy podivných lidských osudů.

Madelena musí dostat po palici

Českému čtenáři neznalému dánské historie a reálií může řada narážek na události nebo skutečné osoby unikat. Z jejich nepřeberného množství lze namátkou zmínit sarkastické poznámky na adresu dánského spisovatele a laureáta Nobelovy ceny (1944) Johannese Vilhelma Jensena. Jeho idealisticky a romanticky zabarvené sklony k rasistickému smýšlení dávají Hoegovi dobrou záminku k jedovatým výpadům. Bez jakékoli známky úcty pak zesměšňuje i Jensenovo pokrytectví v otázce homosexuality. Podobně jízlivé jsou i Hoegovy glosy týkající se dánského školství. V několika větách srovnává ideál, který coby svůj odkaz zanechal Dánům spisovatel, pedagog a kněz Nicolai Frederik Severin Grundtvig, s jeho současnou reálnou interpretací: A když jsou neposlušné jako Madelena, musí dostat po palici a potom se kát a zabrat s obnovenou pílí a radostí, copak snad Grundtvig neřekl, že nikdy nikdo nedostal do tý svý vylízaný makovice to, co se mu už od začátku nelíbilo, takže ať se ti to radši líbí, povídali Madeleně, poněvadž jinak existují prostředky, jak v tobě probudit chuť. Svou krajanku, spisovatelku Karen Blixenovou, autor takových impertinencí ušetří. Ostatně její tvorba Hoega zřejmě inspirovala – to je zřetelné nejen přímo v tomto textu, ale i v Příbězích jedné noci. Černošskou služku proslulé baronky navíc nechá pracovat v domácnosti Karla Lauridse, a tak mu spisovatelčina osoba slouží jako nepřímé potvrzení autenticity románového prostředí.

Happy end se nekoná

Absolvent prestižních škol Karsten se v poslední části románu setká s pouliční zlodějkou Marií. Z jejich zdánlivě nerovného svazku se narodí dvojčata Madelene a Mads. Ten coby vypravěč nakonec říká: Tu a tam si pomyslím, že možná jsem vlastně nikdy neviděl očekávání ostatních, ale jen ta svá, a nejosamělejším pomyšlením na světě je, že to, co jsme spatřili, to vůbec nejsou ostatní, nýbrž my sami. Nepříliš optimistický závěr jen podtrhuje vyznění celé knihy: V tomto světě nejsou nevinní a dělení na zločince a jejich oběti neobstojí. Román Představy o dvacátém století je především nezkrotnou exhibicí autorova talentu. Zároveň je ale názornou ukázkou textu, jehož ambicím autor sám do jisté míry podlehl. Zdá se, jako by se Hoeg rozhodl uplatnit všechny své spisovatelské schopnosti, antipatie i znalosti v jediném okamžiku. Větší uměřenost a stručnost – vlastnosti, kterými autor dokázal ovládnout svůj talent v Citu slečny Smilly pro sníh a které textu rozhodně prospěly – zde prakticky nemají místo. Autorova obžerná posedlost záplavou šokujících obrazů je tak jeho prvotině i na škodu. Román Představy o dvacátém století můžeme vnímat jako umělecky ambiciózní, leč nevyrovnaný debut pozoruhodného autora.

Peter Hoeg: Představy o dvacátém století. Přeložil Robert Novotný. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2003, 342 stran.