Helle Helle – Představa o nekomplikovaném životě s mužem

19.03.2005 – Tomáš Weiss (LN)

Zatím poslední kniha Dánky Helle Kroglové Hansenové (*1967) připomíná listování partnerským albem. Nejde ale o momentky z dovolené či rodinných oslav. Je to spíš sociologický dokument obtížně zachytitelných intimit. O městském životě, o zmatku muže a ženy v civilizovaném světě, o hledání blízkosti a zvětšujících se vzdálenostech. O životě vedle sebe místo spolu.

Člověk čte takové texty se zájmem nejen masochistickým. Občas se přistihne, jak naivně doufá, že pochopí, že se nějak přiučí, že ho neblahé osudy jiných párů minou, že se vyvaruje chyb a bude schopen si pohlídat vztah, dokonce že se na sebe dokáže podívat očima toho druhého.

Texty Helle Helle jsou ale krutě poctivé, nepoužitelné k takovým účelům. Jejich účinek je spíš opačný. Znervózní vás, znejistí, přiloží pod kotel pochyb, podvědomě se při nich kousnete do rtu. Ze zvyku čekáte dramata, zvraty, nevěry, vzpoury, vraždy z vilnosti, žárlivé scény, rozbory duševních rozpoložení, mezigenerační třenice, alkoholické třeštění, pomstu.

Helle Helle je však nemilosrdná minimalistka. Žádné efekty nenabízí – jen malátnost všedních dní, monotónní popocházení mezi prací, bytem a nákupy. Vítejte v naší civilizované neromantické současnosti, kde jsou velká gesta trapná a vzpoury po tolikáté repríze nudné a okoukané. Totální realismus Helle Helle je pravděpodobně jediný možný postup, jak sejmout otisky duše bloumající dnešním partnerských chaosem. Jde o literaturu nevyřčených informací, jejímž průkopníkem byl mezi válkami Ernest Hemingway a po něm Raymond Carver.

Smrt jako ohřívání párků

Představa o nekomplikovaném životě s mužem je delikátní a precizně vystavěný text o moderní existenci, civilní komorní příběh čtyř postav. Do knihy jsme uvedeni jakýmsi smrtícím vchodem – vypravěčka Susanne nejprve najde v posteli svého manžela Kima. Je mrtvý. Nic násilného nebo očekávaného, náhoda. Podle zásady „nevysvětlovat, ale popisovat“ se o smrti nic dalšího nedozvíme. Smrt jako ohřívání párků nebo vytírání podlahy. Jako by život mimoděk řekl: Koukej, co taky umím.

Po tomto intru skočí příběh proti času. Susanne uklízí v nemocnici, kde časem povýší na svačinářku. Už nechodí do práce na šestou, ale na půl sedmou. Tam pracuje také Ester. Chodí s Luffem, ten dělá v centrální kuchyni. Čekává s autem na Ester po práci. Ester dvakrát potratila, nikdo neví proč. Pak znovu otěhotní a odejde z nemocnice. I Susanne dá výpověď, i když neví, co bude dělat dál. Kim je stále doma. Říká, že potřebuje klid. Píše několik let knihu. Vaří, peče cukroví, pokuřuje v ložnici. Žijí společně, každý ve svém světě: Nevěděla, co si má počít a kam se sebou. Seděla v pokoji, se sluchátky na uších a dívala se na televizi, a když šla na záchod, opatrně našlapovala. Nebo sedla do autobusu, vydala se na nákupy, a dlouze postávala u regálů a studovala slevy. Když se vrátila domů, šla bez pozdravu rovnou do kuchyně. Byl v ložnici potichu. „Proč nezdravíš?“ ozvalo se odtud. „Nechtěla jsem rušit.“ „Rušíš víc, když nepozdravíš.“ „Aha, tak se nezlob.“ „Neomlouvej se, když nemáš za co.“

Občas jdou společně na výlet. Většinou jdou tiše vedle sebe. Mají se rádi, ale nevědí moc, co s tím. Večer si udělají jídlo a otevřou víno. Pak si Kim čte, ona uklízí. Susanne Kima živí, ale nijak hlasitě si na to nestěžuje. Jednou mu navrhla, ať si najde práci. V nedalekém domově důchodců se uvolnilo místo na poloviční úvazek. Myslel, že si dělá legraci a dlouho se tomu smál. Taky se smála. Smáli se a smáli.

Po pár týdnech si najde Susanne práci. Chodí uklízet do domácností. Baví ji to. Luxuje, utírá prach, má klid i peníze. Jednou potká Ester, je těhotná a jako vždycky jiná než Susanne. Živelná, rázná, bezprostřední. Když se rozejde s Luffem, nakvartýruje se k Susanne a Kimovi. Ve dvoupokojovém bytě je těsno, ale i živěji. Bezdětný pár – Kim říká, že se na dítě necítí – a těhotná kamarádka. Kim si s Ester občas s nebývalou chutí popovídá, Ester vezme Susanne na těhotenskou jógu. Susanne se cítí osamělejší než dřív. Občas jde sama na procházku, častěji chodí nakupovat do hypermarketu. Občas přemýšlí, proč jsou s Kimem spolu. Mohla by Kimovi říct, že odejde, nebo se něco stane a ona zůstane sama. Být sama ale není dobré. Co by dělala, neztratila by se v těch nesčetných možnostech a změnách? Možná potřebuje, aby ji někdo omezoval? Jednou po víně je málem Kimovi nevěrná s cvičitelem jógy, ale neudělá to. To není to, co hledá. Ester porodí, Luffe se k ní vrátí, Kim a Susanne žijí dál svým bezdětným tempem. Ale vzpomeňte na první kapitolu. Na Kima čeká smrt. A na Susanne?

Co se to děje?

Knihy Helle Helle jsou na severu Evropy pojmem. Chválí je kritika a čte ji s nadšením i klientela magazínů pro ženy. Jejich styl a náměty nespadly z nebe. Reagují na realitu dnešního Dánska. To je státem blahobytu, zemí s největšími výdělky, ale také obrovskými daněmi. S životní úrovní pěti milionů Dánů souvisí i extrémní tlak na mezilidské vztahy.

Tekutá modernita, jak ji popisuje polský sociolog Zygmunt Bauman, plná zmatení a nových situací, které se dostávají do kolize se základní lidskou citovou výbavou. Nejistota, nemožnost opřít se o společně sdílený rituál, tlačí člověka do individuální samoty. Jen obtížně se hledá smysl toho, proč něco dělat, nebo naopak nedělat. Romantické vzpoury jsou protivně obtěžující. Alkoholik s rozdrásaným nitrem je stejně nezajímavý jako vegetarián. Z věty, že všechno už tu bylo, přestává znít zklidňující životní moudrost, mění se v téměř ďábelské předznamenání.

Helle Helle vlastně píše o „tekutém partnerství“. Je asi logické, že takové knihy se píší v nejmodernějších zemích planety. Materiálu k terénnímu výzkumu otázky, zda si mohou být dnes lidé vůbec být tak blízcí, jak si namlouvají, bude v zemi, kde se o děti častěji starají muži než ženy a kde není pro muže neobvyklé jít pracovat do mateřské školky, asi dost a dost. Na čem takový společný život založit, když jsou oba partneři soběstační a nechtějí mít z nejrůznějších důvodů dítě? V Dánsku navíc už emancipace narazila na strop. V poslední době víc žen preferuje rodinu před kariérou, v módě jsou početné rodiny a chlap, který peče cukroví, není zrovna ideálem. Je to dobře, nebo není? Co se to vlastně děje? Zdá se, že tekutý chaos vrcholí.

Skandinávský design

Helle Helle sama nepatří mezi singles. Je vdaná, má dvě děti a její manžel grafik prý v něčem připomíná Kima. Vystudovala literární teorii, navštěvovala Dánskou literární akademii a v roce 1993 debutovala knihou Příklad života. Fragmentace knihy na téměř šedesát málo souvisejících textů a strohý styl kritici označili za důmyslně vystavěnou slepou uličku literatury.

Bodové zachycení skutečnosti je pro Helle Helle typické. Každé slovo, kterými 2xHelle úzkostlivě šetří, má však své místo a význam. Za slovy a popisovanými ději se teprve odehrávají ty důležité věci. Dostat se k nim umožňuje právě čistý styl, který autorka mistrně ovládá.

Stejně je tomu v jejích dalších knihách – Zbytky (1996, česky 2002), Dům a domov (1999), Auta a zvířata (2000). Představa o nekomplikovaném životě s mužem je zatím poslední a nejvíc se blíží tradičnímu uspořádání příběhu. Letos by měl vyjít román Gedser-Rostock. Ví se o něm zatím jen to, že jde o příběh dvou sourozenců pracujících na trajektu.

Vlistopadu 2004 Helle Helle přednesla v Praze přednášku o jednoduchém designu v literatuře. Při spojení Skandinávie-design se někomu nejspíš vybaví IKEA. Velká modrá krabice se žlutým nápisem někde na kraji velkoměsta, plná postelí, židlí, matrací a stolů, interiérových doplňků. Plná mladých párů, zařizujících si ložnice a dětské pokojíky. Jednoduchý až strohý vzhled výrobků, moderní tvary bez zbytečných parádiček. Po nákupu do sterilní restaurace, vyzvednout děti v koutku, naložit nábytek a doma podle návodu sestavit. A pak si sednout a mlčet, lehnout zády k sobě, utřít na skříních prach nebo usnout v křesle u televize. Tam někde pod designem se život zvolna a nenápadně začíná komplikovat.

Helle Helle: Představa o nekomplikovaném životě s mužem. Přeložila Helena Březinová. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2004. 152 stran.

Loading

Scroll to Top