Martin A. Hansen – Lhář

21. 02. 2004 – Tomáš Weiss (LN)

S moderní severskou literaturou je český čtenář naštěstí už léta ve velmi důvěrném kontaktu. Nebývají to bestsellery, ale téměř vždy provází její překlady šuškanda o mimořádném textu. Takový osud zažívá i český překlad románu dánského spisovatele Martina A. Hansena Lhář.

Timmo K. Mukka, Juha Seppala, Rosa Liksom, Michael Niemi, Einar Gudmundsson, Hanne Orstavik, Kjell Askildsen – to jsou alespoň někteří moderní severští autoři, jejichž knihy byly u nás v posledních letech přeloženy. Textům Seveřanů se v Česku tradičně velmi dobře „rozumí“. Mezi těmito kulturami jako by existovala jakási nadgeografická duchovní aliance. Přes generační, formální i obsahovou různost psaní těchto autorů jejich texty většinou souzní s úzkostmi a pochybnostmi domácího čtenáře, který si, když mu dojdou legrácky a pábení, uvědomuje, jak málo si užije přes rok slunce, že moderní nuda je smrtelná choroba a vypité láhve v kuchyni hlavními svědky tíhy času. Najednou je tady ten nadnárodní pocit, že být naživu je dost prekérní situace a dělat si z toho legraci se nakonec vymstí. To jen v pohádkách se šprýmařům daří dobře. Z moderní dánské literatury jsme zatím měli možnost číst Petera Hoega (Cit slečny Smilly pro sníh, Představy o dvacátém století) a literární minimalistku Helle Helle (Zbytky). Martin A. Hansen (1909-1955) a jeho román Lhář ovšem rozhodně představuje literárně nejtěžší kalibr.

Dýmy po vnitřních bitvách

Lhář je psán jako generální zpověď stárnoucího muže. Zpověď, která netouží po dialogu ani po rozhřešení. Smyslem je přeříkat si nahlas vlastní život. Slyšet svůj příběh tónem vlastního hlasu. Postupně vybírat z paměti události a motivace. Opakovat si: „Proč to tak muselo být? K čemu to bylo dobré?“ Klást si otázky a sám si odpovídat. Postupně se učit míň a míň si lhát. Mluvit sám se sebou a hledat sílu pokračovat, i když je to všechno těžké a málo nadějné. Samomluvy jsou přece dýmy po vnitřních bitvách, říkával Victor Hugo. Johannes Vig je učitel a v době pastorovy nepřítomnosti zastupující duchovní. Na ostrově Sando je v roli intelektuála, který na první pohled sdílí mikrosvět s místními. Se svým psem se toulá přírodou a obdivuje její harmonii a sílu k životu. Snaží se být s ostrovany na jedné lodi, ale v domácnostech i v hospodě je pořád trochu za exota. Není pro smích, ale okolí neví, co si o něm přesně myslet. Je jiný než místní muži a většina žen mu to dává nejrůznějšími způsoby najevo. Jednu, o dost mladší, intenzivně platonicky miluje a často na ni myslí. Druhá, vdaná, zase miluje jeho. Pro jinou, těhotnou, je lidsky a snad i „z moci úřední“ jedinou vrbou, do níž může vykřičet své trápení s rostoucím břichem. Vig si s tím vším neví rady, má co dělat sám se sebou, se svým pitím, se svou vírou nevírou, se svojí minulostí. Fiktivnímu adresátovi svých vzpomínek a pocitů pouští pravdu o sobě komplikovaně, po částech. Ví toho o životě dost na to, aby byl i v intimních hovorech obezřetný. Ano, tohle vyprávění o sobě je jiné, než ho známe ze současné literatury, vznikající pod diktátem „otevřenosti za každou cenu“. Proti světu duchovní pornografie staví Hansen napínavou erotiku bolestné nevědomosti, tápání v pokusech a omylech, stud před vlastní neohrabaností a jakousi vznešenou únavu z nekonečného pochodu ke smrti. Vig by se mohl jednoduše stát prasetem, souložit do úmoru nebo se upít. To se ale v textu nestane. Stejně tak se však hrdina – upírající pohled na svůj dosavadní život – nepromění v upovídaného lidumila, hýřícího vtipem a dobrou myslí. Ale jistou proměnou jeho postava přece jen prochází. Neprodělá nějaký radikální obrat, ale „podstoupí“ úklid nebo přerovnání. Vig sám sebe – i díky méně i více nepříznivým okolnostem lépe poznává. Jeho osamělost se přitom nenarušila, ale je klidnější, přehlednější a s mnoha věcmi smířená.

Román jako očkování

Martin A. Hansen napsal Lháře na objednávku dánského rozhlasu jako rádioromán. Při jeho premiéře na jaře roku 1950 bylo prý v ulicích Dánska pusto. Všichni seděli u přijímačů, jako kdyby dánská fotbalová reprezentace hrála finále mistrovství světa. Hansen byl po válce skutečně velkou literární autoritou a svým způsobem i celospolečensky uznávaným mentorem. (Lháře mohli ostatně z rádia slyšet i posluchači Českého rozhlasu. Při příležitosti výročí autorova úmrtí ho v roce 1995 četl na pokračování výtečný Jiří Ornest.) Nejbližší poválečná léta jsou vždycky zvláštní. Zdánlivě „je po všem“, ale psychika a svědomí teprve ožívají černými můrami. Živí myslí na mrtvé a najednou nevědí, jak žít. Z ticha po oslavách se vynořují otázky: Kam? Jak? Proč? S kým? Není tedy divu, že v takové atmosféře Hansen svým románem upoutal. Lidská poctivost, s níž je jeho Lhář napsaný, a konfesní forma mu dodaly na naléhavosti. Hansenův román byl svým způsobem něco jako celonárodní očkování. Bez kýčovitého optimismu a bez autoritativních ukazatelů kudy kam vstříknul Hansen Dánům pod kůži neklid z otázek lidské existence ve chvíli, kdy si je možná sami začínali zmateně klást. Ne náhodou se Lhář stal ve čtenářské anketě o nejlepší knihu 20. století v Dánsku jednou ze tří nejčastěji uváděných knih.

Likvidace práskačů

Autor Lháře se začal literaturou živit až po válce. Do té doby působil syn chudého domkáře z jihu ostrova Sjaellandu jako učitel v Kodani. Do začátku války publikoval nepříliš vydařené texty o životě dánských sedláků (On to vzdává – 1935, Kolonie 1937). Už tady ovšem prozrazuje své hlavní literární téma, jímž je skepse a strach člověka ze společenských změn moderní doby. Ve 40. letech Hansen publikuje dva romány – Jonatanova cesta (1941, česky 1967) a Šťastný Kryštof (1945, česky 1948). Obě tyto knihy spojuje perspektiva konfrontující tradici s pokrokem: to nové je nezodpovědné, riskantní, pyšné, vědecky vyargumentované a silné, to staré má poctivé kořeny, úctu k tajemství a přírodě a je „pevně zaťaté v zemi, jak z dálky hozený oštěp“. Tyto romány ovšem nevyznívají nijak nostalgicky. Autorův styl připomíná spíš průzkum spirituálních otřesů a krizí. Za války se Hansen, jako jeden z mála nelevicových umělců, přidává k odboji. Zde zažívá pocit opravdové pospolitosti a jako editor podzemního časopisu Lidé a svoboda přichází do kontaktu s mladou dánskou literární generací. Účastní se také tzv. likvidace práskačů: V letech 1943 1945 popravili odbojáři v Dánsku asi 400 kolaborantů. Šlo o rozhodnutí odbojových buněk. Dánové se k této „citlivé“ epizodě svých dějin vrátili teprve nedávno. Diskuse propukla až v roce 2001, kdy vyšla kniha svědectví odbojářů i pozůstalých. Hlavní otázka je zřejmá: Může člověk – třebaže za okupace – brát spravedlnost do vlastních rukou? Hansen se krátce po válce ve svém eseji Dialog o zabíjení a odpovědnosti odbojářů zastal. Po roce 1945 vycházejí Hansenovi dvě sbírky povídek (český výbor Čekárna v roce 2001). Dva soubory esejů, převážně publikovaných v časopise Heretica, ukazují spor, který Hansen vedl se svými literárními kolegy požadavek na návrat k duchovním hodnotám předků, výpady proti levičáctví tehdejší dánské literatury, až patetické vzývání lidskosti proti technizaci společnosti. Postava ztělesňující ideály moderního věku se ostatně objevuje i ve Lháři: Mladý inženýr Harry se sice stává pro svou naivitu terčem Vigových cynických pošklebků, ale nakonec je to on, kdo si odvádí hrdinovu životní lásku pryč z ostrova. Ne, některé věci opravdu nejde zastavit a změnit a Hansen to v románu nezastírá.

Jen myšlení na papíře

Před smrtí únavou a vyčerpáním (prášky, alkohol) napsal ještě Hansen dva netradiční cestopisy. V Cestě na Island (1954) je jeho souputníkem malíř Steen Havsteen-Mikkelsen, a tak je leitmotivem knihy krajina a její proměny při různé intenzitě světla. Snaha o nové, osvobozené, impresionistické pozorování je patrná i v cestopise Dánské počasí (1954). Krajina tu vystupuje jako základ veškerého náboženství, které se později v ní odehrává. Historky a příběhy, to je duch místa, který lidi přitahuje a ovlivňuje. V těchto knihách, podobně jako v monumentálním kulturněhistorickém a etnografickém svazku Drak a býk (1952), Hansen naplno využil své veliké znalosti staroseverských mýtů a legend. Lhář (1950) je tedy Hansenovým posledním beletristickým dílem – čím dál víc ho děsila možnost manipulace se čtenářem, jejímž svodům je každý spisovatel více či méně vystaven. Ostatně nad celou jeho tvorbou jako by visela výstražná slova jeho krajana, filozofa Sörena Kierkegaarda: „Psaní, to je myšlení na papíře. Není to však život, ale fikce. Psaní nemá s životem nic společného.“

Martin A. Hansen: Lhář. Přeložil Rober Novotný. Vydalo nakladalteství Kalich, Praha 2003, 190 stran.