Michel Houellebecq – Rozšíření bitevního pole

18.09.2004 – Josef Chuchma (MF)

Na zdejší poměry se hojného recenzního ohlasu dočkal překlad románu Rozšíření bitevního pole. Ale příliš se v tuzemském referování o této próze Francouze Michela Houellebecqa zůstává u světa literatury.

Nad každou knihou recenzent musí zvažovat, respektive zvažovat by měl, nakolik při hodnocení díla poukáže na souvislosti literární a nakolik na souvislosti mimoliterární. Vycházíme přitom z přesvědčení, že literatura neexistuje pro sebe samu (což vůbec nemusí vylučovat, že tvůrce může žít výhradně literaturou). Vždyť beletrie stále ještě čerpá látky z jevů a projevů mimouměleckých, ačkoli například takzvaná intertextualita, vztažení k jiným textům, bez jejichž znalosti dílo nemusí být srozumitelné, se vyskytuje v beletrii asi čím dál častěji. A domníváme se rovněž a věříme, že kromě „spotřební“ rozkoše z vnímání příběhu nebo profesní povinnosti nacházet literární souvislosti lidé čtou beletrii rovněž proto, aby se něco dozvěděli, aby nečekaně, jinak nahlédli na sebe a okolní svět.

Peníze, sex a výkon

Románový debut Rozšíření bitevního pole vyšel ve Francii před deseti lety; Houellebecqovi tehdy bylo šestatřicet. „Mým cílem není oslnit vás subtilními psychologickými poznámkami… Všechny ty realistické detaily, určené k vykreslení zřetelně odlišných postav, jsem vždy považoval, omlouvám se za ten výraz, za pouhou hovadinu,“ píše na začátku knihy vypravěč, třicetiletý programátor softwarové firmy. Podle něj navíc i „prostý historický vývoj“ nutí pisatele zjednodušovat, odstraňovat detaily. „Náš svět se uniformizuje, telekomunikační prostředky se zdokonalují, vybavenost bytů je stále bohatší. Mezilidské vztahy se pomalu stávají nemožnými, což zmenšuje počet anekdot, z nichž se skládá život. Aza tím vším se zvolna objevuje tvář smrti v celé své kráse. Třetí tisíciletí bude fajn.“ Humor a anekdoty mizí, zůstává, jak je patrné z poslední citované věty, krutá ironie. Taková ironie bývá projevem nejen odstupu, ale také vazby, od níž prakticky není možné se odstřihnout. Ironie je výrazem bolesti a zápasu s ní, je anestetikem i prostředkem k pojmenování. O to Houellebecqovi šlo především: zviditelnit „neviditelný“ charakter takzvané normální, běžné, průměrné lidské existence v současném západním světě, nasvítit ostře to, co se pozvolna, nenápadně, ale neodvratně ujímá vlády nad životy dejme tomu Francouzů. Klidný sociální střed se rozpadá, jedince zachvacuje „neviditelná“ panika, poněvadž společenská hierarchie a sebepotvrzování ega stojí na dvou nespojitých systémech: jedním jsou peníze, druhým sex. Na straně jedné civilizační a technologický tlak nutí jedince „zapomenout“ na tělo a jeho potřeby, zautomatizovat se, být bez ustání funkční, akční, kreativní, komunikativní, pružný. Na straně druhé móda a reklama rozechvívají pudy, volají zákazníkovo tělo k sobě, oslovují v něm to, co se vzpírá tlaku technologií. Výsledkem jsou pocity permanentní nedostatečnosti, případně naprostého výkonnostního selhávání. Proto je bezejmenný vypravěč románu zachvacován nevyzpytatelnými psychosomatickými ataky.

Šířící se pole

Michel Houellebecq, jenž prošel několika profesemi a absolvoval lecjaké peripetie (závislost na morfinu, alkoholismus, deprese, léčba na psychiatrii apod.), nebude žádný literární prosťáček, když se od svých dvaceti let přátelil s Michelem Butorem (1926), autorem a teoretikem francouzského nového románu, pro něhož byla charakteristická pozorovatelská nezúčastněnost, krajní deskripce světa. Tuto a další literární konotace jistě lze u Rozšíření bitevního pole „dohledat“, dají se k němu přiřazovat jména a díla. Ale u Houellebecqova románu spíš než poukazování na tyto podobnosti je důležitější pokusit se formulovat to, co je v něm vrostlé do přítomnosti a vychází z její specifiky, co jde mimo literární tradice, takříkajíc přímo ze života. Uvést, že Houellebecqův hrdina vykazuje i jistou spřízněnost s postavami třeba Sartrových nebo Camusových próz, je k něčemu pouze za předpokladu, že zároveň řekneme, v čem se od nich ten softwarový kádr odlišuje. V jeho horizontu se nic jako absence boha nevyskytuje; v takových (nad)vrstvách jeho vědomí zkrátka nepřebývá. Ten třicátník z Paříže už nic neriskuje, nic neztrácí, jen se masochisticky ujišťuje, že cíl a smysl života jej míjí. Roztěkaná, přerývaná kompozice „Bitvy“, to, že Houellebecqova próza je neohrabaně „psána nohama“, jak mu to bylo ve Francii kýmsi vytýkáno, je v řádu rozkmitané vypravěčovy mysli. Nechybí mu intelekt, ale zmůže se jen na zlomyslné rafinovanosti, poťouchlé a bezcitné provokace, bystrá, ale jaksi zuřivá zobecňování a vegetativní přežívání. Před deseti lety, když originál vyšel, bychom Rozšíření bitevního pole porozuměli především či pouze teoreticky, jako konceptu. Ale mezitím jsme se přiblížili tomu stadiu, v němž se nachází společnost v Houellebecqově knize. Nyní můžeme prožitě konstatovat, že tato próza je i o pohybech ve zdejším vědomí a že česká literatura nedisponuje autorem, jenž by takto rázně dovedl vystihnout ono „rozšíření bitevního pole“, k němuž dochází.

Michael Houellebecq: Rozšíření bitevního pole. Přeložil a doslov napsal Alan Beguivin. Mladá fronta, Praha 2004, 160 stran, náklad a cena neuvedeny, cena doporučená nakladatelstvím 159 korun.