Michel Houellebecq – Rozšíření bitevního pole

14. 08. 2004 – Jan Kapoun (LN)

O Michelu Houellebecqovi, rebelovi současné francouzské literární scény, se vedou debaty nejen ve Francii. Jeho knihy jsou v médiích zarputile odmítány i oslavovány. Pokud bychom chtěli stručně vyjádřit umělecké krédo tohoto spisovatele, našli bychom ho ve větě jedné postavy z jeho románu Elementární částice: Chcete-li být pravdiví, buďte odporní a hnusní.

Zrání Michela Houellebecqa (*1958) je spojeno s levicově laděnou revue Perpendiculaire. Skupina, jež ho vydávala, se pravidelně scházela v pařížské kavárně Les Maronniers, kde autoři (kromě Houellebecqa např. Nicolas Bourriard, Jean-Yves Jouannais či Laurent Quintreau) společně diskutovali nejen o literatuře, ale i o politických a ekonomických událostech. Tito prozaici, řazení kritikou do nepřesně vymezené skupiny „postnaturalistů“ či „hyperrealistů ze supermarketů“, nezahrnovali do literatury jen literární texty, nýbrž všechny texty, které člověka dnešní doby obklopují. Vedle vysoké literatury i kýčovité love stories, thrillery, pornografii či reklamní upoutávky. I když měl Houellebecq v době založení revue za sebou pouze dvě esejistické knihy, nepříliš úspěšnou básnickou sbírku a útlý román Rozšíření bitevního pole (1994), brzy se stal vůdčím hlasem skupiny. Kritika hodnotila jeho románový debut jako špatně napsanou, nudnou a poněkud klišovitou knihu. Fakt, že se z tohoto údajného debaklu stal bestseller, ba přímo generační román, nakonec vedl zčásti i k přehodnocení pohledu na jeho dílo (třebaže tzv. oficiální kritika ho nadále přehlíží). Výrazně k tomu dopomohl i skandální úspěch jeho druhého románu, nazvaného Elementární částice (1998). Ačkoli se krátce po jeho vydání Houellebecq se skupinou Perpendiculaire pro názorové neshody rozešel, byl to právě on, kdo se díky úspěchu doma i v zahraniční stal nejvýraznějším představitelem nové tendence ve francouzském románu.

Hledání záchytných bodů

V pátek večer jsem byl pozván na párty ke kolegovi z práce. Bylo nás tak třicet, samí střední kádři od pětadvaceti do čtyřiceti let. V jednu chvíli se tam jedna kráva začala svlíkat. Sundala si tričko, pak práskačku, potom sukni a neuvěřitelně se přitom ksichtila. Chvíli se tam natřásala v kalhotkách, a protože nevěděla, co dělat jinýho, začala se zase oblíkat. Navíc je to holka, která nikomu nedává. Což jen podtrhuje absurditu jejího počínání. Tato jakoby z kontextu vytržená situace, otvírající první kapitolu, výstižně naznačuje charakter celého románu. Vypravěčem je mladý pracovník nejmenované softwarové společnosti. Jeho výpověď tvoří krátké úseky zaznamenávající drobné situace života člověka současného západního světa stejně jako pokusy o jejich reflexi. Stránky, které následují, tvoří román; rozumí se sled anekdot, jejichž hrdinou jsem já. Volba autobiografie vlastně volbou není: neměl jsem na vybranou. Nebuduli psát o tom, co jsem prožil, budu trpět stejně – a možná trochu víc. Zdůrazňuji trochu. Psaní nepřináší úlevu. Připomíná, vymezuje. Zavádí zrnko soudržnosti, myšlenku realismu. Nezbaví nás krvavé mlhy, v níž se plácáme, avšak aspoň vytváří pár záchytných bodů.

Záznam pádu

Anonymní vypravěč je od počátku cizincem v tomto světě. Společnost, ve které přežívá, v něm den co den pouze obnovuje schopnost nalézat zmar za vším, co prožívá a vnímá. Apatie vzrůstá a deprese se prohlubují, aniž by s tímto stavem mohl sám cokoli učinit. Styl i obsah jeho výpovědi v lecčem připomíná Meursaulta, hlavního hrdinu románu Alberta Camuse Cizinec. I když má i tento „Meursault konce 20. století“ předpoklady zapojit se úspěšně do hry, jejíž pravidla určují tržní kapitalismus a biologické zákony (peníze a sex), odmítá vstoupit do bitevního pole vytvářeného současnou dobou. Ambice žádné nemá, sex ho nudí. Postmoderní informační věk vnímá jako prázdný a vyčerpaný a pohlíží na něj okem zhrzeného skeptika: Společnost, v níž žiji, se mi hnusí; z reklamy se mi zvedá žaludek; z informatiky je mi na blití. Veškerá moje práce informatika spočívá v rozmnožování údajů, jejich následném porovnávání, ve vytváření kritérií rozhodování. Nemá to žádný smysl. Po pravdě řečeno je to spíš škodlivé; zbytečné zaplácávání buněk. Tento svět potřebuje všechno kromě nových informací. Ke zdůraznění těchto pocitů přispívají i osudy lidí, s nimiž přichází do styku: Catherine Lechardoy, mladá úřednice ministerstva zemědělství, která se dojemně ze všech sil snaží něčeho dosáhnout. Anebo jeho spolupracovník Rafael Tisserand; ten je sice profesně úspěšný, ale trpí neschopností navázat milostný vztah. Nakonec se Tisserand ze zoufalství málem dopustí vraždy, o pár dnů později však sám umírá při autonehodě. Tragédie tohoto spolupracovníka vypravěči dotvrzuje to, co si lidé odmítají připustit. Že život může být klidně zároveň prázdný a krátký. Na služební cestě hlavní protagonista zkolabuje a po dnech strávených v nemocnici se vrací zpět do Paříže ve značně rozklíženém stavu. To mu však nebrání pokračovat v záznamu o diagnóze doby, v níž bitevní pole čím dál více rozšiřují nemilosrdné zákony trhu a sexu: Podniky se perou o určité mladé absolventy; ženy se perou o určité mladé muže; muži se perou o určité mladé ženy; zmatek a shon jsou značné.

Mimo hru?

Označit Houellebecqovu románovou prvotinu za fiktivní autobiografii, byť vycházející z životních pocitů autora, zaobalit to do slov z přebalu knihy, že spisovatel „kriticky mapuje současný stav západní společnosti a mravů a hledá možná východiska“, z toho by recenzent mohl snadno uplácat hlavní chod svého článku. Zajímavější je však otázka: Proč jsou vlastně Houellebecqovy knihy tak úspěšné? Obsazují-li romány tohoto autora ve Francii pravidelně přední příčky žebříčků bestsellerů, splňují určitou poptávku a vyhovují nárokům, které čtenář na současnou prózu klade. Obvyklá slova, že se Houellebecq oklikou vrací k postupům realistického a naturalistického románu, jsou ale zavádějící. Tyto romány sice nepostrádají realistický rámec, ale současně obsahují prvky, které upomínají na tradici filozofického románu 18. století (v Rozšíření bitevního pole jsou to např. dvě zvířecí bajky, jež vypravěč označuje jako etické meditace). Autor si však s otázkou žánrového rozdělení těžkou hlavu nedělá; jediným hlediskem je pro něj efekt sdělení, nikoli věrnost žánrovým postupům a estetickým kategoriím. Další věcí, související s tímto efektem, je obchodní stránka. Kniha je v dnešním světě zbožím, které je nutno prodat. Houellebecq ignoruje otázky formy a kompozice, o to více však ovládá strategii zviditelnění, a to zvláště pomocí prostředků, které ve svých knihách kritizuje. Ostatně, co více si francouzský romanopisec od dob Gustava Flauberta může přát než soudní žalobu? Pozornost, kterou média věnovala soudním procesům spojeným s Houellebecqovými romány Elementární částice a Platforma, by mu nezprostředkovala ani ta nejnákladnější reklama. (Michal Viewegh se tedy od svého francouzského kolegy může ještě přiučit.)

Co je však nejdůležitější, fenomén Houellebecq nevznikl sám od sebe. Nese se na vlnách mohutného proudu současné románové tvorby. Neboť spřízněnost s jeho dílem můžeme najít nejen v knihách řady současných francouzských prozaiků Nicolase Bourriarda, Marie Darieussecqové, Iegora Grana, Mauriceho Danteca a dalších -, ale i autorů v zahraničí, kde obdobné literární a marketingové postupy využívají např. Martin Amis a Irvine Welsh (Velká Británie), Bret Easton Ellis, Jay McInerney, Douglas Coupland (USA a Kanada) nebo Haruki Murakami (Japonsko). Tito literáti odmítají především „psaní pro psaní“, nezajímá je však ani subtilní psychologická analýza. V románu naopak usilují o zobrazení skutečnosti bez jakéhokoli přikrášlení. Jejich hlas tak tvoří protipól jak k racionálnímu diskursu o spasitelném pokroku vědy a techniky, tak ke grandiózním iluzím a falzifikacím, jež jsou produktem společenských výkyvů, světa politiky a ekonomie. Světa, kde tajemství vystřídala tržní zbožnost a velké příběhy pohltila digitalizovaná simulace. Světa, v němž se lidská duše rozplývá v pomalé smrti za asistence monitorů hypermoderních lékařských přístrojů. Postavy románů těchto autorů si ale uvědomují, že právě tohle je náš svět. Nemůžeme zůstat mimo hru, do níž jsme ho zacyklili, i kdybychom se o to snažili sebevíc. Že každá tableta antidepresiv živí zároveň dravost nadnárodních farmaceutických firem? No a co? Vždyť lidská senzibilita nemusí být tučným soustem jen pro spisovatele…

Michel Houellebecq: Rozšíření bitevního pole. Přeložil Alan Beguivin. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2004. 156 stran.