Anna Gavalda – Kdyby tak na mě někdo někde čekal

28.08.2003 – JOSEF CHUCHMA (MF)

Na záložce českého vydání povídkové knihy Kdyby tak na mě někdo někde čekal je uvedeno, že „prvotina Anny Gavaldy původně vyšla roku 1999 v nákladu 800 výtisků v malém nakladatelství, po obrovské vlně zájmu se dodnes prodalo už přes 500 000 výtisků a kniha byla přeložena do 19 jazyků“. K základním faktům dodejme, že Gavalda je Francouzka, ročník 1970, a že povídek je v knize tucet. K natolik mohutnému „rozsevu“ nákladu ve zdejších podmínkách sotva může dojít. Kdyby byl tuzemský náklad desetinou toho francouzského, obnášelo by to nějakých padesát tisíc výtisků – v Česku jsou však taková čísla vyhrazena takzvaným zaručeným autorům. Jestliže loňská debutantka Petra Hůlová je pro nakladatelství Torst obchodním sukcesem, tak jejího románu Paměť mojí babičce se prodalo něco kolem deseti tisíc výtisků. Takže: Anna Gavalda pravděpodobně bude z těch, jimž recenze a další publicita ve francouzském tisku umožnily vejít ve známost. Což předpokládá dvojí: že média mají o tento průzkum nezaručeného terénu ještě zájem a že publikum zprávy o tomto průzkumu sleduje a reaguje na ně.

V potaz je však třeba rovněž vzít charakter autorčiných povídek. Jsou krátké, rychlé, čtenářsky lehce stravitelné, vsazené do současnosti, obhlížejí poměrně široké sociální pole, takže skoro každý si v nich najde to své. 

Jsou to šik texty, nejednou postavené na paradoxech, kterým autorka dopomáhá nápadnými a jen občas i nápaditými dějovými konstrukcemi – jako když moderní budova pod skleněnou fasádou ukazuje své „vnitřnosti“. Ale komu by to dneska vadilo? Jen ne-šik recenzentským morousům, kteří se ještě domnívají, že u vrcholných literárních a vůbec uměleckých výkonů se čtenář, divák, posluchač potkává s něčím, co prostě JE, aniž by mu to stáčelo zrak k tomu, jak je to vyhotoveno, aniž by významy k jeho smyslům doléhaly za pomoci „náhod“ a jiných demiurgských zásahů, byť ta hybatelská ruka je tak žensky elegantní jako u Gavaldy. Třetina z jejích povídek se těmto schválnostem vyhýbá, respektive to, co postavy potká, nepůsobí jako „vychytané“ pohrávání si s osudy, nýbrž jako uvěřitelný zásah shůry či citlivá evokace psychických stavů.

Povídka Přerušení s citlivou věcností pozoruje ženu, které v pokročilém těhotenství zemřel v těle plod a ona se rozhodne, že na svatbě, na niž byla pozvána, nedá svůj stav po traumatizujícím porodu znát. Povídka Ten muž a ta žena není než „zastavená“ momentka, kdy existenčně zajištěný pár středního věku cestuje v drahém voze na víkendové sídlo; je to však momentka přesná ve vystižení absence jakékoliv lidské blízkosti a perspektivy. Malér, jenž v povídce Junior visí ve vzduchu, když si dva mladíci nedovoleně od otce jednoho z nich půjčí auto značky jaguár, se naplní drsně groteskním způsobem. Nejlepším číslem svazku je hutná studie jednoho nenaplněného vztahu Po všechna ta léta. Tato povídka, abychom recenzi lehce nadprůměrné knihy Anny Gavaldy zakončili optimisticky, je důvodem k celkem zvědavému čekání na autorčin předloňský román, který pod názvem A já ho milovala slibuje Mladá fronta vydat ještě letos.

Anna Gavalda: Kdyby tak na mě někdo někde čekal. Přeložila Silvie Dokulilová. Mladá fronta, Praha 2003, 176 stran, náklad a cena neuvedeny.

Loading

Scroll to Top