Miloš Urban – Stín katedrály

10.10.2003 – JOSEF CHUCHMA (MF)

Nový román Miloše Urbana (1967) Stín katedrály grafickým pojetím navazuje na knihy Sedmikostelí (1999) a Hastrman (2001). Vizuální kontinuita – zejména v souvislosti s „gotickým románem z Prahy“ Sedmikostelí – je na místě. Už proto, že v Sedmikostelí byla lokace příběhu vykolíkována svatostánky na Novém Městě pražském, ve Stínu katedrály se děj pro změnu odvíjí na druhém, levém břehu vltavském, v okolí a uvnitř katedrály sv. Víta.

Kam s ním?

Nad předešlými knihami Miloše Urbana – kromě zmíněných jsou jimi mystifikační prvotina Poslední tečka za Rukopisy (1998) a loňské Paměti poslance parlamentu – kritika opakovaně konstatovala, že jde o autora nadmíru erudovaného, jenž s bravurou taví prvky vysoké literatury s postupy detektivními a hororovými, ale také originálně kombinuje ironii s patosem či se společenskou angažovaností. V takových konstatacích však kromě základního vymezení byla mnohdy zřejmá recenzentská nejistota či neochota vyslovit se k Urbanovým příběhům přímo a riskantněji. Nesnadno dovodit, proč tomu tak je; možná proto, že když kritik bude „natvrdo“ polemizovat s ráznými názory, které vyslovují nebo zosobňují některé Urbanovy postavy, vědomě tím „zapomene“ na to, co nad autorovou barvitě podanou prózou pravděpodobně prožíval a co u Urbana bezpochyby oceňují takzvaní běžní čtenáři – napětí, zábavnost, kombinační bystrost a nervnost vyprávění. Libé čtenářské prožitky recenzenta znejišťují tím spíše, posuzuje-li Urbanovy texty s vědomím, že estetika uměleckého díla, ať sebevíc vábivá, má být prostředkem k oslovení, které – jak to formuloval německý filozof Martin Heidegger, nám „nechává něco spatřit“, něco životně podstatného. Právě to na Sedmikostelí postrádal například literární kritik a historik Pavel Janáček: „Za opojnou lehkost svého pojetí literatury jako bezcílné hry Miloš Urban i něčím platí. Pokud v průběhu četby stále čekáte, že vás román chytne za srdce, budete zklamáni… Oč tu především jde, jsou kulturní konstrukce, nikoli člověk v bezprostřednosti svého bytí. A tak se v průběhu četby daleko spíše dozvíte, proč se hlavnímu hrdinovi zjevoval bílý jednorožec, než proč, z jaké nutnosti a nevyhnutelnosti byl tento román napsán,“ napsal do Reflexu. Takový povzdech je možné vznést i vůči Stínu katedrály. Ale není to s Urbanovými „kostelními“ romány jinak? Nemají přece jen schopnost „nechat něco spatřit“?

Pražský chodec

Ozubení v kompozičním strojku Stínu katedrály do sebe zapadají ještě vycizelovaněji než v Sedmikostelí: vyprávění ukázněně klape po symetrické dlažbě hradčanských nádvoří. Jazykové roviny díla jsou pěkně odstíněné. Mladá vyšetřovatelka Klára Brochová, jež pátrá po vraždách a ničení předmětů a výzdoby ve svatovítské katedrále, je ve slovníku i v chování sympaticky prokrvená. Italský stavitel Fulcanelli, opravující se svými lidmi pražskou katedrálu, češtinu „cizácky“ komolí, aniž se Urban jeho mluvě vysmívá. Fešný, ale citově ujetý kunsthistorik Roman Rops se vyjadřuje korektně až koženě. Milostný příběh mezi Romanem a Klárou je dohrán až do finále – bez happy endu, nicméně s povzbudivým poselstvím. Toto všechno však bude dříve či později zapomenuto, stane se obligatorní součástí próz Miloše Urbana. To, co z jeho díla zůstane, když odsekneme nebo když časem odumřou všechny barokizující ozdůbky, kterými tento vyznavač strohé a rázné gotiky své pražské romány vybavil, bude obraz Prahy. Jistěže se Urban „pouze“ vřazuje do plejády autorů, kteří dokázali zbudovat svůj obraz české metropole – od Jiřího Karáska ze Lvovic přes Franze Kafku po Ladislava Fukse, například. A samozřejmě je „pouze“ jedním z literárních topografů současné Prahy – vedle Jáchyma Topola, Daniely Hodrové, Michala Ajvaze, kupříkladu. Urbanova Praha se však nekryje s Prahou jiného dnešního českého prozaika; v tomto případě běží o originální sloučeninu ostrosti, ironie, emfatičnosti a melancholie. Miloš Urban je pitvornější, nevázanější i nezávaznější než zmínění kolegové, ale kdo si přečte Sedmikostelí a Stín katedrály, bude Nové Město i areál Pražského hradu asi už navždy vnímat trochu jinak, vzpomene si na ten či onen Urbanův popis toho místa, na atmosféru z jeho knihy, bude tím prostředím procházet pozorněji, s důkladnějším vědomím, že když zakloní hlavu k těm kostelním věžím a lodím, spatří věci mimořádné a hodné pozoru. To, co z Urbana proniká tak říkajíc do života, k srdci čtenářovu, je vědomí věků, hlas dějin, pozornost k tradicím. Zde ze mne hodně mluví rodilý Pražan, pražský chodec, jemuž Urban těmito dvěma knihami poněkud vytřel zrak, neboť mě upozornil na mou vlastní pozorovací lenost a únavu. Nicméně se domnívám, že kresebná intenzita pražských partií v Sedmikostelí a ve Stínu katedrály dokáže oslovit i toho, kdo ta místa osobně nezná, včetně zahraničních čtenářů. Tady je však třeba říci, že Sedmikostelí je v těchto popisech sugestivnější, lomenější, plastičtější, kdežto ve Stínu katedrály Miloš Urban po Sv. Vítu šplhá se snaživostí a urputností, která je více detailistická a statistická. Sedmikostelí v tomto ohledu zůstalo Stínem katedrály nepřekonáno a myslím, že zatím zůstane i autorovou nejpřekládanější knihou.

Miloš Urban: Stín katedrály. Božská krimikomedie. Ilustroval, graficky upravil, obálku navrhl a sazbu zhotovil Pavel Růt. Argo, Praha 2003, 280 stran, náklad a cena neuvedeny.