Miloš Urban – Stín katedrály

27.09.2003 – IVAN ADAMOVIČ (LN)

Po Sedmikostelí a Hastrmanovi uzavírá Miloš Urban volnou románovou trilogii Nakladatelství Argo vydává nový román svého kmenového autora Miloše Urbana Stín katedrály.

Je to horor, thriller, krimi, milostný příběh… a taky esej o ztrátě víry a jejím znovunabytí. Konfrontace vysokého a nízkého v jednom díle, v jednom člověku. Tak charakterizoval v rozhovoru pro Lidové noviny (29. 7. 2003) svůj nový román Stín katedrály Miloš Urban. Od každého ze zmiňovaných žánrů je v tom díle trochu, nejméně snad z hororu, to jen v několika scénách a v celkovém, lehce zachmuřeném duchu knihy. Stín katedrály je místy dost napínavý, ale thrillerem přece jen – naštěstí – není. Krimi ano, vždyť už v podnázvu nese pojmenování Božská krimikomedie a vyšetřují se v něm vraždy. Milostný příběh je to také. Ale ze všeho nejvíce patří Stín katedrály do žánru zvaného „Miloš Urban“. Což je pro milovníky urbanovek dobrá i špatná zpráva. Dobrá pro ty, kteří chtějí svého Urbana – znovu, jinak a přece stejně. Román je totiž napsán tak, jako kdyby Urban imitoval Urbana, především Urbana ze Sedmikostelí. Ale i vzhledem k úpravě knihy se dá tušit, že jde o třetí díl volné trilogie počínající Sedmikostelím (1999) a pokračující Hastrmanem (2001). Takže jaképak napodobování. Hovořme o vnitřní jednotě. Tu cítíte i v rámci knihy samé. Zatímco Sedmikostelí ještě trpělo manýrismem dozrávajícího spisovatele a Hastrman se lomí poněkud neorganicky na dvě knihy v jedné, Stín katedrály je z nich zdaleka nejsevřenější. A také nejekonomičtější. Namísto sedmi kostelů jedna katedrála, byť kapitální, svatovítská. Počet postav rozumně limitovaný, děj, ačkoliv přeskakující mezi dvěma vypravěči, ukázkově přímočarý. Vše se klene k dramatickému závěrečnému rozuzlení, vše má své místo v plánu. Konfrontace vysokého a nízkého v jednom díle – cožpak je možné psát dnes jinak? Pokud tedy chcete, aby vás lidé četli. Urban je vysoký ve svých tématech, sahajících k alchymistické symbolice, k ikonám českého státu a vysokým obloukům pražské katedrály. Je vysoký ovládnutím stylu a jazyka, čímž se snaží řadit k horním patrům literatury. Psychologizující hypermodernismus jej ale děsí, raději se přimyká k „nízkému“ ději, k paraliterárním formám a často také ke karnevalové pitvornosti.

Vypravěčský dvojhlas

Ona konfrontace se odehrává nejzřetelněji ve zmíněných dvou pramenech vyprávění, svěřeného diametrálně odlišným osobám. Tou vysokou je Roman Rops, melancholický a trochu tajemný mladý muž, který se vyučil teologem, ale oddává se spíše kunsthistorii. A také chorobnému milostnému blouznění za krásnou dívkou Sidonií, která byla jeden čas jeho životní družkou. Rops je jako anděl z výšky padlý k zemi. Naopak osobou nízkou, která ale dokáže povznášet svou vnitřní čistotou, je mladá policistka Klára Brochová. Klára se zamiluje do Romana. Roman sní o své Sidonii. A v katedrále se začínají odehrávat rituální vraždy. Překvapením pro Urbanovy fanoušky může být to, že postava Kláry je podstatně věrohodnější než postava Romana. Rops je nadmíru plochou figurou. Můžete uvažovat, zda vinou své tajnosnubnosti, vinou vnitřní prázdnoty Ropse jako takového anebo vnitřní prázdnoty Ropseliterární postavy. Výsledek je na každý pád týž. Polovinu románu vidíte očima postavy, o jejíchž motivacích si můžete nechat vyprávět, ale sami je nerozpoznáte, postavy tak stylizované, až se z ní stává figurka šustící papírem, tak nepřesvědčivé, že to snad musel být alespoň zčásti autorův ironický záměr. Rytířskou oddanost dávno odešedší milé uvěřit lze, těžko ale scény, v nichž si Rops platí prostitutku, při milostném aktu jí zakrývá obličej látkou a mučednicky hledí na vedle postavenou fotografii Sidonie. Zato Klára je z jiného těsta. Urban pro ni zvolil namísto Ropsova škrobeně uhlazeného stylu hovorovou až slangovou řeč, a dodal tak knize šťávu, která by jí bez toho patrně citelně chyběla. Klára žije pro tady a teď. Život se s ní nemazlil, takže na ideály a dlouhodobé horizonty nevěří. Jde za svým přímo, bez okolků, ale s hrdostí, která tak často Ropsovi chybí. Klára je Urbanova dosud nejživotnější postava. I když se chová spíše jako policistka z kriminálního filmu než z reality.

Tušení souvislostí

Brutální vraždy uprostřed gotické architektury. Lidská malichernost versus nesmrtelná krása starého umění, krátkozrakost člověka dneška. Odkud to jen známe? Stín katedrály připomíná Sedmikostelí uhranutostí gotikou a svůdně lákavým líčením tehdejší architektury, v němž i kupení detailů a řekněme až průvodcovský charakter popisů nijak neumenšují účinek příslušných pasáží. Spor o katedrálu, zdali je majetkem lidu, státu či církve, je jedním z ústředních motivů a jména některých reálných aktérů nejsou v knize ani příliš důkladně zamaskována. Lidská hamižnost a smrt obcházejí kolem svatostánku, což se vnímavému Romanu Ropsovi vyjevuje ve vidinách až příliš živých. Věci jsou vychýleny z přirozené rovnováhy. Tento stav se snaží svou činností, ale i pouhou svou bodrou přítomností dát do pořádku stavební mistr Fulcanelli, jenž spolu s učedníky katedrálu opravuje za pomoci středověkých metod a znalosti skrytých souvislostí. Jeho prostřednictvím se do našich literárních luhů opět vrací jiný – nebo snad týž? – Fulcanelli, neznámý autor spisu o alchymistické symbolice středověkých staveb Tajemství katedrál. Hermetik, jehož i u nás tak zpopularizovali autoři Jitra kouzelníků a po nich literárně třebas Ludvík Souček či František Novotný. Násilná smrt zdánlivě nesouvisle sahá tu na duchovního katedrály, tu mezi stavební dělníky. Množí se varovná poselství a zlověstné předtuchy. Obě hlavní postavy se událostem snaží přijít na kloub, ale obvykle se nedoberou ničeho. Jako by síly stojící proti nim byly skutečně nadřazené lidským poznávacím schopnostem. Ropsovi se alespoň daří chápat některé skryté souvislosti, byť většinou až ve chvíli, kdy mu drahnou dobu netrpělivě ťukají na dveře vědomí. Dochází mu, že katedrála je živoucí organismus, jemuž škodí každá snaha znehybnit jej dočasnými zájmy smrtelníků. Pokud si někdo začne osobovat právo o takovém díle rozhodovat a určovat, kdo do něj může vstoupit, vyvolá jen zlobu, či dokonce smrt. Urbanův příspěvek do diskuse o katedrále zní velmi zřetelně.

Argotický Urban

Angažovanost, humor, cit pro prostředí a styl, všechny osvědčené autorovy silné stránky Stín katedrály má. Stejně tak typické slabiny, jako je určitá tezovitost a vyumělkovanost, někdy snaha o efekt za příliš vysokou cenu a dvousečná edukativnost. Stín katedrály zůstává ve stínu Miloše Urbana. Jde koneckonců „jen“ o kvalitní a čtivý román, poohlížející se po Ekově Foucaultově kyvadle, jež je ostatně tímtéž, jen ve větším plánu. Trilogie jako celek ovšem patří k tomu nejzajímavějšímu, co může česká literatura posledních let nabídnout. Stín katedrály je Urbanovým pátým románem. Autorova hra se symboly, pokud na ni přistoupíme, je jednou z třešniček na dortu. Motiv pěti se zde vyskytuje často. Pět listů má mystická růže, jež se knihou vine, pět magických slov je třeba vyslovit ve finální scéně. Nenechme se ovšem zmást a neberme hru příliš vážně. Hermetismus je spíše ozvláštňujícím prvkem než inherentní součástí díla. K rozuzlení původního Fulcanelliho nepotřebujeme, jakkoliv na něj hrdinové neustále odkazují. Jeho znalost přesto není k zahození. Právě ve Fulcanelliho Tajemství katedrál se totiž můžeme dočíst o pravém, původním významu slova gotický, jež je prý odvozeninou slova argotický. Argot je řeč zasvěcených. Uživatelé tohoto jazyka jsou prý potomky argonautů, kteří se plavili na lodi Argo. Může se snad Miloš Urban, plavec na lodi Argo, věnovat jinému tématu?

Miloš Urban: Stín katedrály. Božská krimikomedie. Ilustroval, graficky upravil, obálku navrhl a sazbu zhotovil Pavel Růt. Argo, Praha 2003, 280 stran, náklad a cena neuvedeny.