Miloš Urban – Santiniho jazyk

20.10.2005 – Ondřej Horák (LN)

Miloš Urban (1967) debutoval v roce 1998 knihou Poslední tečka za Rukopisy, kterou vydal pod pseudonymem Josef Urban. Následoval úspěšný „gotický román z Prahy“ Sedmikostelí (1999), „zelený román“ Hastrman (2001) či „sexyromán“ Paměti poslance parlamentu (2002). Na Stín katedrály (2003) pak volně navazuje nejnovější „román světla“ Santiniho jazyk (2005).

Pátrání po univerzální reklamní větě

V Santiniho jazyku opět potkáváme typického Urbana. Znovu historické stavby, pátrání, vraždy, chladně obřadný sex. Zatímco však v Sedmikostelí a Stínu katedrály byl příběh umístěn především do Prahy, nyní je hlavní město víceméně pouze místem, odkud hrdinové románu vyjíždějí k stavbám, které po Čechách a Moravě „rozesel“ architekt Jan Blažej Santini (1677 – 1723). Děj se odehrává v přítomnosti. Martin Urmann pracuje v reklamní agentuře, tedy spíše v ní pomalu, ale jistě končí. Ještě předtím ale dostane od svého nadřízeného s přezdívkou Kňour externí kšeftík, jen maličkost. Nalézt univerzální reklamní větu.

Martin Urmann se nechává vést první stopou: „Na počátku byla náhoda. Chvíli jsem si to myslel. Dnes už si nejsem tak jist.“ Tato „náhoda“ směřuje ke kultu Jana Nepomuckého, který svými stavbami uctil rovněž architekt Santini. Odtud také název románu, neboť symbol vyříznutého jazyka Jana Nepomuckého je součástí stavby na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Nezůstane však pouze u Santiniho, hrdinové se vydávají rovněž do Říma, za stavbami architekta Borrominiho, kterými byly Santiniho práce inspirovány. Urmannovi, který podotýká, že v Klementinu nebyl od té doby, co psal diplomku o Rukopisech, v pronikání do Santiniho díla pomáhá Roman Rops, hlavní hrdina Stínu katedrály. Ten také Urmannovi v jedné pasáži říká: „Santini je velká hvězda už teď a díky tobě bude ještě slavnější – pokud se ti to podaří. Spočetl jsem si, že bych se na té podpoře kultu mohl podílet. Umím přece psát. Santini si mé služby zaslouží. Napíšu o tom pojednání, možná celou knihu, jestli to bude stát za to.“

V patách jsou pak Martinovi nejen Kňour a Tereza z reklamní agentury, ale také Viktorie, nevlastní dcera antikváře Maxe Unterwassera. Toto jméno již také známe – je uvedeno v kolonce autor u „erotického horroru“ Michaela, který před časem vydalo rovněž „Urbanovo“ Argo. S hrdiny brázdíme nejen Českou republiku a navštěvujeme Santiniho stavby, ale taktéž jsme svědky odhalování do čísel zašifrovaných vzkazů, vepsaných do architektových výtvorů: „Santiniho jazyk je přece cit bez jazyka, jazyk není vždycky na mluvení – někdy je dobře držet ho za zuby. Cit se ukrývá v číslech, v obloucích klenby a ve světle, co proniká světlem.“ V honbě za Santiniho poselstvím či univerzální reklamní větou (jak u koho z „vláčku“ Martinových pronásledovatelů) zůstávají nejen zavraždění s vyříznutým jazykem, ale Urmann také postupně objevuje, že Viktorie nemůže vše stíhat sama – že má dvojče Aurelii. Ne náhodou stojí na začátku románu věnování: „Dvojčeti.“

Český nadprůměr

Miloš Urban v šestém románu dostál své pověsti. Santiniho jazyk je, řečeno s fotbalovým trenérem Brücknerem, dobrá práce. Samozřejmě jeho čtenáři musí přistoupit na Urbanovu hru – že „náhodou“ a „najednou“ se v románu něco stane, někdo někoho zahlédne či potká, nebo si cosi náhle uvědomí. Úvodní příběh o Urmannově rozvodu sice notně šustí papírem a v některých pasážích by se románu dalo jistě odlehčit od výkladu o Santiniho stavbách, ale nejde o žádný zásadní problém. V závěru ovšem román postrádá přece jen více gradace, k vlažnosti nemálo přispívá Epilog, v němž se dozvídáme, co hlavní postavy románu dělají po konci santiniovského pátrání. Po románu Kloktat dehet Jáchyma Topola však v Santiniho jazyku Miloše Urbana přichází v krátké době nicméně další nadprůměrná česká próza.

Miloš Urban: Santiniho jazyk. Argo, Praha 2005, 400 stran