Boris Akunin – Případ Azazel

28.08.2004 – Dana Packová (LN)

Případ Azazel je první z řady napínavých historických příběhů, v nichž vystupuje moskevský detektiv Erast Petrovič Fandorin. Romány o jeho dobrodružstvích nadchly miliony čtenářů na celém světě, literární kritiky a také režiséry Paula Verhoevena či Nikitu Michalkova, kteří se je chystají zfilmovat. I když před časem vyšlo najevo, kdo se za pseudonymem B. Akunin skrývá, autor se nadále vyhýbá publicitě.

Boris Akunin je fenomén. Zjevení. Mytická postava a velikán současné ruské literatury… Obrovský úspěch jeho knih u čtenářů i kritiky je stejně záhadný jako on sám a jako příběhy, které vymýšlí. Co k němu vedlo? Dvě věci: dobře napsané knihy a jejich správné načasování. Akuninovy chytré a přitom zábavné příběhy mají ve správné míře vše, co je potřeba: napětí, akci i romantiku, obratně vybudovanou zápletku i vtipné literárně-společenské odkazy. A co je neméně důležité, spisovatel, který publikuje pod pseudonymem a dlouho před čtenáři ukrýval svou totožnost, vydal knihy ve chvíli, kdy ruští čtenáři něco takového toužebně očekávali. Už měli dost současného Ruska a jeho problémů, chtěli se bavit, a tak podlehli kouzlu hrdiny, který je trochu jako d’Artagnan, Andrej Bolkonskij a Sherlock Holmes dohromady, a přesto zůstává svůj.

Kdo je kdo

Pondělí třináctého května, den jako každý jiný. Ne tak v Moskvě roku 1876. Student ze zjevně zámožné rodiny se zastřelí v Alexandrovském parku přímo před očima půvabné dívky a její vychovatelky. Byla to jen „cynická klukovina“ znuděného nihilisty, jak napsali v novinách? Nebo se mladík pěkně porusku „zbláznil z přežrání“, jak se domnívá komisař moskevského kriminálního úřadu Grušin? Jako zkušený policista cítí, že celá událost je velice podivná. Naštěstí má k ruce mladého zapisovatele Erasta Petroviče Fandorina, sirotka, který slouží u policie teprve třetí týden, ale podle komisaře z něj stejně „nic nebude“, protože je „přespříliš citlivý, přespříliš jemně vychovaný“. Starý dobrák Grušin ale vidí, že na nekonečné opisování služebních hlášení je Erasta přece jen škoda. Pošle ho tedy zjistit, za jakých okolností k bizarní sebevraždě došlo. Fandorin se může konečně zabývat něčím pořádným! Pouští se do vyšetřování s takovou důkladností, že proniká nejen do okruhu ctitelů tajemné Amálie B., k nimž mrtvý mladík patřil, ale záhy se stane svědkem vraždy. Pachatel, který zaútočí i na něj, řekne jediné slovo: Azazel. Události pak dostanou rychlý spád. Případu se ujímá státní rada Brilling, který se specializuje na odhalování nebezpečných konspirací. Navrhne Fandorinovo okamžité povýšení a dovolí mu pokračovat v pátrání až v daleké Anglii, v obskurním hotelu Winter Queen. A tady Fandorin narazí na stopu strašlivého celosvětového spiknutí, jež se zaštiťuje jménem padlého anděla a chce svrhnout stávající společenský řád… Mladý hrdina, jenž během krátké doby vyměnil nudnou úředničinu za vzrušující poslání tajného agenta, začíná tušit, že nemůže jen tak někomu věřit a že vlastně neví, kdo je kdo. Pod maskou spořádaného občana a loajálního státního úředníka se skrývá zločinec a vrah. Zhýralec, od kterého by Erast čekal jen to nejhorší, mu naopak v nesnázích přispěchá na pomoc. Jen rozmarná kráska Amálie je zřejmě tím, čím se zdá od začátku: bezcitnou intrikánkou.

Krásný mladík s korzetem

Před téměř 160 lety napsal Edgar Allan Poe, že nejpůsobivější ze všeho je smutná báseň, v níž milenec truchlí nad smrtí krásné ženy. Zakladatel klasické detektivky a hororu nepochybně svými postřehy o vzniku a výstavbě uměleckého díla inspiroval i Akunina. Autor Případu Azazel nejenže zmíněný motiv naplno využívá v závěru knihy, který je díky tomu nečekaně velkolepý, ale ještě Poeovo schéma důvtipně pootáčí. V jeho dobrodružném detektivním příběhu se hrdinou stává krásný melancholický mladík, sirotek pronásledovaný osudem, ale milovaný Štěstěnou (a samozřejmě ženami). Bezelstný a naivní Fandorin vždyť je mu devatenáct! – především velmi touží po dobrodružství, i když jako budoucí „velký detektiv“ je už teď poněkud výstřední, marnivý a nervózní. Fandorin ovládá několik jazyků, má vybrané chování a nechybí mu přirozený vkus. Samozřejmě jde s módou: aby dosáhl dokonalé postavy, nosí korzet Lord Byron, za který dal téměř celý výdělek. (Neviditelný pomocník ješitných pánů mu však později zachrání život.) Nezanedbává ani jiné oblasti. Zajímá se o filozofii a obdivuje metody fouchéovské tajné policie. Cvičí správné dýchání podle rad indického bráhmana, což uplatní, když zápasí o život v kalné Temži. A pochopitelně se zamiluje. Ne náhodou Fandorin svým věkem, jménem i tím, že bojuje se zločinem už takhle mladý, někoho od počátku připomíná. Akdyž se mimochodem dozvíme, že Erast „má v hlavě jen samé záhady“, že se jako zvláštní agent vyžívá v nepříliš mistrných převlecích a že mu spolužáci na gymnáziu přezdívali Fantom, máme jasno… Příběhy o Fantomasovi Pierra Souvestra a Marcela Allaina jsou sice průměrným čtivem, ani novinář Jérome Fandor není tak okouzlující jako „náš“ hrdina, ale Akunin tu našel inspiraci, kterou využil velmi osvěžujícím způsobem.

Láska a úklady

Mladý růžolící detektiv-gentleman se při vyšetřování setkává s třemi druhy žen. Světlovlasou Lízinku poznává nejdříve, neboť právě ona se stala svědkyní sebevraždy studenta Kokorina. Slečna Jelizaveta Alexandrovna se červená stejně často a kouzelně jako Fandorin, že jeden na druhého brzy začne myslet. Skoro jako Líza a Aljoša Karamazov. Ale ani něžná láska Erastovi nezabrání, aby zatoužil po oslnivé Amálii B. Vždyť jí „je možné odpustit jakýkoli prohřešek“, namlouvá si nezkušený Fandorin. Tmavá krasavice mluví „bezchybnou angličtinou (špionka, určitě je špionka!)“, ovšem mladíka, který ji odhalil, nařídí bez váhání zlikvidovat. První Fandorinovo milostné zklamání je těžké jako pytel se závažím, v němž ho spiklenci hodí do Temže. Avšak „vláda“ této obávané intrikánky, jež nutila své ctitele, aby kvůli ní hráli tzv. americkou ruletu („Přejmenují ji po nás na ruskou, Koljo, uvidíš“), se chýlí ke konci. Na Fandorina udělá velký dojem i distingovaná baronka Astair, která ve svých sirotčincích uplatňuje moderní výchovné metody. Anglické dobrodějce odkázal majetek i student Kokorin, který tím chtěl udělat aspoň jeden dobrý skutek. Jenže mylady dovedou být velmi nevyzpytatelné. Fandorin a d’Artagnan o tom něco vědí.

Případ Akunin

Historický thriller z doby cara Alexandra II. a královny Viktorie je pečlivě postaven na náhodě, ironii a nadsázce. Právě v této trojici tkví tajemství Akuninova literárního umění. Autor umí důvtipně využít nejotřepanější literární typy i banální postupy dobrodružné literatury a zároveň se důstojně vyrovnat s tradicí „velké“ ruské literatury. Ano, je tu šílený vědec, který vynalezne elektrické křeslo, proradná kráska s krutými rty, nezdolný hrdina se smutkem v očích i zločinec s hrozivým jménem mister Morbid. Ani posvátnou lásku k vlasti autor neušetřil: Když se Fandorin vydal vlakem do Evropy, stále čekal, kdy se za okny „přestanou míhat čisťounké vesničky a městečka jako z cukru a objeví normální krajina“… Dnes už víme, že Případ Azazel je vůbec prvním románem, který vydal japanolog a překladatel, zástupce šéfredaktora časopisu Inostrannaja litěratura Grigorij Šalvovič Čchartišvili (*1956). Ale ještě nedávno si nikdo nespojoval uznávaného vědce s tajemným spisovatelem, který svou pravou identitu ukrýval pod vtipným pseudonymem Boris Akunin. (Bakunin byl ruský anarchista, který zemřel v témže roce, kdy Fandorin řeší svůj první případ.) „Uvažoval jsem o Molotovovi, ale ten byl příliš nechutný,“ přiznal autor v jednom rozhovoru. A mimoto „akunin“ znamená japonsky „zlosyn“. Dokonce i Čchartišviliho nejbližší přátelé byli překvapeni, když se dozvěděli, kdo vlastně je Akunin. Záhada však trvá dál, protože stále udivuje, jak autor dokázal při svém pracovním vytížení napsat během sedmi let celkem čtrnáct románů (včetně Tajemství zlatého tolobasu, jež vyšlo před dvěma lety i česky). Základ autorova úspěchu tkví i v tom, že spojuje vysokou literaturu a brak, a pomáhá tak vyplnit pomyslný literární střed, který v Rusku chybí – stejně jako v něm chybějí střední společenská vrstva i politický střed mezi extrémy. Spisovatel se dodnes vyhýbá publicitě i setkáním se svými ruskými fanoušky. Dobře ví, že by někdo z nich vstal a zeptal se: Co je smyslem života? Existuje Bůh? „Rusové jsou zvyklí chápat spisovatele jako učitele života,“ říká Akunin. „Ale tahle tradice mě štve. Protože já lidi nechci učit, chci je bavit. To mi stačí.“

Boris Akunin: Případ Azazel. Přeložila Zuzana Soukupová. V edici Albatros Plus vydalo nakladatelství Albatros, Praha 2004. 225 stran.