Boris Akunin – Achillova smrt

DANA PACKOVÁ – 14. srpna 2006 (LN)

Když pomineme poněkud zkratkovitý závěr, Achillova smrt nás nezklame

Už jsme si zvykli, že historické detektivky Borise Akunina (*1956) vždy obsahují čtyři základní složky. Jsou jako oheň, země, voda a vzduch -jedna bez druhé nemůže existovat a jde jen o to, na kterou z nich položí autor důraz tentokrát. Především v románech vystupuje detektiv Erast Fandorin, mladý, krásný muž s brilantním deduktivním uvažováním, poznamenaný smrtí novomanželky. Nesmí chybět okouzlující, ale nebezpečná la femme. Dojde (nejlépe) k několika vraždám, které mohou mít dopad na osud celého Ruska v poslední čtvrtině 19. století. A nakonec je tu zločinec, který skrz naskrz prověří Fandorinovy fyzické i psychické schopnosti.

„Stroj na zabíjení“

V Achillově smrti záhy zjistíme, že je zde obzvlášť důležitá postava vraha. Autorovi se podařilo jemně provázat tento čtvrtý román fandorinovské série s úvodním Případem Azazel (Albatros 2004): se světlookým zabijákem se totiž Fandorin setkal už jako začínající detektivagent.

Akunin navíc příběh rozdělil do dvou rovnocenných částí. První vypráví z Fandorinovy perspektivy. Detektiv, který se v létě 1882 vrací po šestileté diplomatické službě v Japonsku zpět do Ruska, se snaží objasnit náhlé úmrtí generála Soboleva, svého přítele, a především národem milovaného hrdiny rusko-turecké války, přezdívaného Achilles.

Právě v okamžiku, kdy se Fandorin dostává k řešení komplikované zápletky, jej autor „zastaví“ a pustí se do líčení zdánlivě nesouvisejícího životního příběhu Čečence Achimaase. Jak brzy zjistíme, je to člověk, z něhož se stal brutální, inteligentní „stroj na zabíjení“.

K vraždění přistupuje Achimaas nanejvýš racionálně, s dokonalým plánem – a chtělo by se říct vkusně. Žádné upachtěné bodnutí nožem ve tmavé uličce, sebrat lup a pryč. Už dlouho nic takového. Jeho práce má po všech stránkách vysokou úroveň. Fandorin a Achimaas jsou tedy rovnocenní protivníci. Oba muži stojící na opačné straně zákona mají přitom hodně společného: pronikavé myšlení, silnou vůli, neskutečnou odvahu. Ale třeba i zalíbení v krásných věcech či hrůzné životní prožitky.

Skutečně, Akuninovi se čtvrtý román fandorinovské série zvláště vydařil a velkou zásluhu na tom má fascinující a v daném žánru ne zcela obvyklý portrét vraha, který nakonec udělá zásadní chybu – zamiluje se.

Příznivce Akuninových příběhů ovšem potěší, že se Fandorin opět představuje jako romantický hrdina, se kterým stojí a padá osud celé říše. Takhle jsme se s ním setkali poprvé a vlastně naposledy v Případu Azazel. Když pomineme poněkud zkratkovitý závěr, jímž si autor připravil východisko pro další pokračování, Achillova smrt nás nezklame. Román ale obstojí i samostatně a osvěží také ty, kdo autoro dílo dosud neznali.

Nebyl by to Akunin, kdyby na čtenáře nečekala chytrá nadsázka a ironie, zkrátka odstup, který si i přes veškeré sympatie od svých hrdinů zachovává. Generálova málo hrdinská smrt v apartmá vyhlášené zpěvačky či Fandorinovo štěstí při hazardních hrách a na druhé straně nepříliš vynikající výkony v samurajském umění odlehčují jinak vážně laděný román – stejně jako Fandorinův rázovitý japonský sluha, který si v ničem nezadá s Katem inspektora Clouseaua.

Achillova smrt pod veškerou stylizací i atraktivním dějem napovídá také ledacos o zárodečné podobě dnešních konfliktů na severním Kavkazu. Ale nemylme se, Akuninovi nejde o glorifikaci carského Ruska, už proto ne, že i přes svůj rusky znějící pseudonym je ve skutečnosti Gruzínec.

Boris Akunin: Achillova smrt. Dobrodružství Erasta Fandorina. Přeložila Zuzana Soukupová Albatros, Praha 2006, 301 stran