Zdena Koláček – Tenkrát na Východě (the best of)

Josef Chuchma – MF Dnes 05/2003

Knižní debut zatím jen časopisecky sporadicky publikujícího Zdeňka („Zdeny“) Koláčka není řadovou prvotinou. Jeho povídkový soubor Tenkrát na Východě/ The Best Of vyniká drsností pohledu a výrazovou silou, jejíž účinek tkví v přímočarosti textů. „Primitiv“ Koláček však dobře ví, o čem a jak chce psát.

V nakladatelství Host, jež se Koláčka nadšeně ujalo, dodnes nevědí, zda povídka Setkání, kterou jim autor před časem poslal a jež se nachází i v nyní vydané knize, je čirý výmysl, nebo zda je založena na skutečnosti. Hrdina více než autobiografický se v devadesátém roce rozhodne napsat do Los Angeles spisovateli, který ho naprosto dostal – Charlesi Bukowskému. Ten mu odpoví a vypravěč se za Bukowským vydá. Setkají se, pokecají, popijí a český návštěvník druhý den spokojeně odjede. Koláčkovy texty svou „hustou“ dikcí upomínají na tvorbu Bukowského. A samozřejmě se pro srovnání nabízí i české jméno – Jan Pelc a jeho undergroundová trilogie … a bude hůř. Vzdor literárním vlivům a příbuzenstvím je ovšem Zdena Koláček svůj.

Paříme, paříme

Koláčkovi je letos sedmačtyřicet. Narodil se a vyrůstal ve Valašském Meziříčí, vysokou školu studoval v Brně, rok si odkroutil vojnu v Prostějově, v šestadvaceti se oženil, přestěhoval se do Nového Jičína, stal se otcem dvou dětí, pracuje jako úředník. „Základní životopisná data Z. K.“ připojená na konci svazku tak naznačují jeden úplně obyčejný život, jenž odkapává ve svíravé řiti světa, nacházející se kdesi uprostřed Evropy. Tuto ztracenost, okrajovost, šedivost, malost autorovy texty vyjadřují výtečně, zejména první oddíl knihy Tenkrát na Východě. Jeho deset čísel se vrací do sedmdesátých a počátku osmdesátých let, do maloměstských poměrů, kde mládež pila na ušmudlaných zábavách a v zadělaných hospodách, přidušena nemožností cestovat, buzerována fízly, ubíjena ve školách řečmi, jimž nevěřila, omezována v oblékání, v účesech, v hudbě, ve všem. Koláčkovi hrdinové však nejsou monstrózní knížata temnot, jejich negace není absolutní a zničující jako u Pelcových figur. Robin, Miky, Tom a další Koláčkovi kluci „z Východu“ cosi chtějí, ale prakticky nic nemohou. „Nikdo nemá volný kvartýr, nikdo nás nechce nikam pustit, nikomu se nelíbí naše vydřený džíny a vlasy do půl zad,“ říká vypravěč povídky 74/75. „Paření“ s pivem a špatným vínem je přitom z dnešního pohledu docela zoufalé, neohrabané, naivní a svým způsobem krotké, i když se pod trika a sukně vrstevnic „máničky“ dostávají dost rychle. Ale pod drsanstvím se nachází zatím nezvěcnělé chápání těla – je vnímáno jako něco nedostupného, tajemného, a proto, naskytne-li se šance, musí se uchmátnout; neznamená to však, že nutně pokaždé takzvaně dojde na věc. Ještě je v tom romantika. Málokomu se podařilo vystihnout maloměstskou prudu mládeže v Husákově Československu tak jako právě Koláčkovi, ačkoliv nakladatelství Mladá fronta tenkrát vydávalo jeden autobiografický debut za druhým. A bylo to nejspíš toto nakladatelství, kam koncem září šestasedmdesátého roku zašel vypravěč titulní povídky Tenkrát na Východě, aby nabídl své výtvory: „‚Vy to nemáte přepsaný na stroji, soudruhu?‘ řekne mi ta kráva a ani sešity neotevře. Čumím na ni asi dost vyvaleně, protože dodá ještě důrazněji: ‚No, my to tady po vás luštit nebudeme!‘ Nevím, co jí mám na to odpovědět, tak sklapnu kufry a padám ven a na protest přerušuju na dvacet roků svoji spisovatelskou dráhu.“ Svoje účtování s normalizací Zdena tedy nejspíš provedl až někdy kolem čtyřicítky, ale jeho evokace je intenzivní, jako by ty děje prožíval právě teď. Momentky nicoty úředník Koláček snímá z odstupu, s ironií, ale nikdy tak, že by se oněm mladým mužům vysmíval a tehdejší bídu bagatelizoval dnešním chytráctvím.

Nastupuje nový machr

Druhá desítka povídek, shrnutá do oddílu The Best Of, je rozháranější. Nakladatelství si na záložce knihy sice pochvaluje, že autorův záběr je širší, že „suverénně si ‚vystřihne‘ kafkovskou perzifláž (Jeskyně) či erotické minidrama (Vysvobození)“, ale právě tyto příběhy, ač i v nich si Koláček udržuje vypravěčskou samozřejmost, působí – a platí to zejména o Jeskyni – odvozeně. Tenhle debutant není žádný rozený literární konstruktér či tvůrce důmyslných palimpsestů; jeho nejvlastnějším výrazem je sdělování přímým dotykem. V oddíle The Best Of se nacházíme v přítomnosti. „Začali jsme vzpomínat na mladý roky, kdy všechno stálo za hovno kromě ženských, hudby a chlastu,“ praví se v České trojce, jedné z povídek, které jasně sdělují, k jakému posunu zde došlo: protagonisté – leckterý sem přešel z časů Tenkrát na Východě – zestárli, už „na to“ přestávají mít. Bolševik je pryč, ale síly mládí se nevrátí, holky, kterým kdysi šlo tak snadno zajet pod sukni, jsou dneska „jeté“ matky a pro jejich dcery jsou Koláčkovi pivní ahasveři opelichanými dotěry. A když se nějaká šance naskytne, tak vždy jen dočasná. Zdeno Koláček v těchto vystřízlivělých hovorech vypouští výživné hlášky („Přihasil si to k mýmu stolu se dvěma pivama v pravý ruce a úplně mě probral. Právě jsem uvažoval o výhodách městské kanalizace a nevýhodách stárnutí.“) a dává to svým chlapům ošklivě „sežrat“: „‚Co ty se tu sereš?‘ zeptal se mě jeden machr, o kterým jsem pochyboval, že má už občanku. V levé ruce držel poloprázdnou pivní flašku a v pravé cigaretu, která už dávno potřebovala oklepnout,“ vypráví hrdina závěrečné povídky Vlak. Právě takový jako ten pubescentní machr byl kdysi on sám. Koloběh se uzavírá, autor nechá vypravěče vypadnout z vlaku a zhynout. Jsou tím naplněny autorské ambice Zdeny Koláčka? I kdyby nic už nevydal, touhle knihou se zapsal do české literatury našich let.

Zdena Koláček: Tenkrát na Východě. The Best Of. Host, Brno 2003, 136 stran, náklad neuveden, cena 169 korun.