Petra Hůlová – Umělohmotný třípokoj

ONDŘEJ HORÁK – 27.10.2006 (LN)

Pražská prozaička Petra Hůlová vydala v Torstu již čtvrtou prózu s názvem Umělohmotný třípokoj.

Petra Hůlová (1979) se stala objevem tuzemské literární sezony 2002 s románovým debutem Paměť mojí babičce. Při tomto mediálním a komerčním úspěchu nerozhodovala jen kvalita románu. Svou roli sehrál i fakt, že šlo o autorku, a to mladou, a že se románový příběh odehrával v přece jen exotickém prostředí Mongolska. Nebo česká literatura byla už tak nudná, že potřebovala nějaký objev ve stylu britského neustále probíhajícího vynášení do nebe a rychlého zapadání?

Prozaička nyní přichází se svou čtvrtou knihou. Nezvolila tedy cestu některých debutantů, kteří své čtenáře nechávají „natěšovat“ tak dlouho, až je nakonec znudí. Vždyť na úspěšný debut kolikrát nelze navázat, a přitom úspěšní talentovaní autoři často podléhají pocitu, že by se něco dalšího asi přece jen vydat mělo.

Namydlíkovat si slona Petra Hůlová je autorkou pilnou. Po Paměti mojí babičce navázala útlou prózou Přes matný sklo, která leckoho zklamala tím, že byla umístěna „jen“ do současné Prahy. V následujícím románu Cirkus Les Mémoires se prozaička vrátila „na cesty“ – do New Yorku. Hlavním tématem všech tří próz byly rodinné vztahy napříč generacemi.

V próze Umělohmotný třípokoj se od tohoto základního stavebního principu autorka odklonila, ačkoliv hlavním tématem vztahy zůstávají – ale tentokrát takové, které se v poslední době označují slovem „partnerské“. Jedinou vypravěčkou je zde prostitutka, která netají své názory na cokoliv.

V předchozích prózách sváděla Petra Hůlová souboj s autentickým vyzněním – a tedy obecnou češtinou („pražštinou“), která nejprve působila lehce odvozeně od poetiky Jáchyma Topola, později se však přece jen vyvinula v určité poznávací znamení.

Novou prózu autorka postavila na základech spisovného jazyka, který skvěle napomáhá komickému vyznění prózy. V textu se to hemží zdrobnělinami, novotvary: „Dokonce bych se skoro vsadila, že na mě pak už myslel, když se díval na jakýkoli další díl, a asi si u toho, jak jinak, i pěkně namydlíkoval slona…“ Občas spisovatelka použije i „dobře načasované“ vulgarismy. Ve zpovědi hlavní hrdinky jako by se protnulo svérázné vyjadřování Fuksovy Natalie Mooshabrové s přerývanou mluvou ženské postavy z vrcholné povídky Emila Hakla Konec světa a s poťouchlým vypravěčským hlasem povídek Petra Hrbáče.

Vypravěčka velmi otevřeně (a vynalézavě) popisuje své řemeslo i další lidské pinožení za sexuálním ukojením (každá ženská má přece „zandavák“ a chlap „rašpli“), které prokládá nic nezastírajícími, a proto veskrze skeptickými, svěže znějícími názory. Nejsou vlastně ničím objevným a lze je vnímat kupříkladu jako variace na životní postoje známé z Kunderových románů. Avšak z úst třicetileté ženy (byť fiktivní postavy) znějí nezvykle.

Po Cirkusu Les Mémoires je tedy Umělohmotný třípokoj velmi příjemným překvapením. A nejen jím. Jde totiž bezesporu – řekněme to efektně, po britsku – o jednu z nejvýraznějších letošních próz české literatury. Přitom ovšem vyvolává otázku: Byla to Hůlová předtím, nebo až nyní? Nebo příště bude zase jiná? Nakonec to ale není to nejpodstatnější, hlavní je, že Umělohmotný třípokoj se autorce zdařil, a to velmi.

Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj. Torst, Praha 2006, 154 stran