Pavel Kolmačka – Stopy za obzor

ONDŘEJ HORÁK – 9.2.2006, Lidové noviny

Básník Pavel Kolmačka vydal svou první prózu, román Stopy za obzor

Závěrečná báseň sbírky Pavla Kolmačky Viděl jsi, že jsi začíná těmito verši: „Déšť smýknutý větrem tě udeřil/ jak těžká bota, holá kost./ V tu chvíli ses probral: Kde jsem byl?/ A kolem nic než skutečnost.“ V románu Stopy za obzor se autor taktéž pokusil zaznamenat „nic než skutečnost“ -osudy jedné české rodiny žijící v druhé polovině 20. století. Pavel Kolmačka (1962) debutoval společně s Ewaldem Murrerem, Bohdanem Chlíbcem a Miroslavem Salavou v souboru Básně, samostatně pak sbírkou Vlál za mnou směšný šos v roce 1994. Zatím poslední knihou byl již zmíněný druhý básnický soubor Viděl jsi, že jsi z roku 1998.

Chtěl jsem být náčelník Apačů

Po osmi letech teď tedy Pavel Kolmačka vydal rozsáhlý román Stopy za obzor, jenž je rozdělen do dvou částí. V první z nich s názvem Levá deska: Oko vypráví o dětství Vítka Koblasy, autorova alter ega. Rodina se právě přistěhovala na pražské předměstí, do panelového domu. Otec i matka pocházejí z moravského venkova a každou neděli chodí kostela. Vítek má starší sourozence. Pepan je nejstarší amá neustále nějaké průšvihy a po nich „modrý zadek“. Prostřední Hana je „praktická“, tu nakoukne do telefonní budky, jestli tam nezbyla propadlá koruna, tu zajde za tetou, která jí dá na zmrzlinu.

Vítek to vše přesně registruje a pojmenovává a své city také spontánně verbalizuje: „Maminko hodninko! Jsi nejhodnější maminka na světě! Taťásku hodňásku! Tatínečku! Maminečko! Máte mě rádi? Mám vás rád. Budem vždycky spolu! Nikdy vod vás nevodejdu! Nikdy vás nepřestanu mít rád! Hodňáskúúúú! Máááááámíííínkóóóó!“ Vítek kamarádí také s Béďou a společně sepisují dobrodružný „román“, jehož hlavní hrdina se jmenuje Vraní oko. Tento motiv najdeme už v autorových verších: „Vsí v soumraku projíždí Indián/ na neosedlaném koni… A já, stejně přimknutý, ach,/ kdysi jsem chtěl být náčelník/ Apačů, projíždět vesnicemi, u cesty nechávat oblázková znamení.“

Postupem času se ale rodinná idyla začíná poněkud nabourávat. Pepan má čím dál větší průšvihy, pak odchází na vojnu. Hana začne chodit s chlapcem, který se mamince velmi zamlouvá. Když se s ním pak Vítkova sestra rozejde, neboť ji mlátil, maminka jí to vyčítá. Rovněž maminčina náruč přestává být bezpečným místem – neustále žehrá na život a také rozdmýchává nevraživost mezi svou rodinou a rodinou svého manžela. První bydlí v moravském městečku, druhá ve vsi jen kousek odtud a Vítek se sourozenci tam trávívá celé prázdniny.

Volání moravského rodu

Do vesnické chalupy, kde bydlívali dědeček s babičkou, se Vítek ve druhém díle Pravá deska: Prám po letech vrací se ženou Marií a synem Vítínkem. I motiv odchodu na venkov lze najít již v poezii Pavla Kolmačky: „Občas nám pak psali známí./ Srdečné pozdravy, a co nového v Praze./ Jak děti jsme se radovali/ z každé pohlednice v schránce./ Pořád dokola jsme si je četli.“ Vítek začíná pracovat v ústavu pro mentálně postižené, a hlavně opět žije rodinným životem – z role syna nyní přešel do role otce.

Ale ani na venkově to není jen idyla – Marie na čas se synkem odejde do Prahy, přicházejí dopisy od sourozenců… Hana píše o manželovi: „Když přijde návštěva, vydrží sršet vtipem, ale pak má tři dny depresi. Se mnou je mu smutno, řekl mi, že s nikým jiným nemůže být doopravdy takový, jaký je.“ Pepan je v nemocnici šest dní v bezvědomí a končí jako osamělý podivín. To Vítek s Marií očekávají na konci románu druhého potomka. Obrazy z rodinného života – ač téma všední, v tomto románu se ukazuje být pozoruhodným. Stejně jako ony stopy za obzor: „Táním a umrzáním byly stále hlubší a tmavší. Čím dál zřetelnější.“

Pavel Kolmačka: Stopy za obzor. Triáda, Praha 2006, 504 stran.