Jiří Hájíček – Zloději zelených koní

17.04.2001 – DORA KAPRÁLOVÁ (MF)

Jihočeský prozaik Jiří Hájíček debutoval před třemi lety povídkovým výborem Snídaně na refýži. Jednotlivé příběhy spojoval svébytný a průkazný autorský rukopis, příklon k lineárnímu vyprávění a k předmětnosti optického vidění, z něhož rafinovaně probleskovaly skryté lyrismy. Hrdiny Hájíčkových povídek byli většinou melancholičtí mladí a zmatení lidé z maloměsta, outsideři hledající své místo ve světě překotných proměn. Z obdobné poetiky „skryté nevšednosti“ bytostných antihrdinů vychází i základní téma Hájíčkovy poslední novely Zloději zelených koní, kterou letos vydalo brněnské nakladatelství Host. Vypravěčem a hlavní postavou příběhu, který se odehrává v časovém rozmezí od konce osmdesátých let do současnosti, je mladý Jihočech Pavel, jehož přivede chorobná posedlost po hledání kamenů k hluboké vnitřní krizi. Pavel čtenáře ich-formou seznamuje s životem v malém jihočeském městě koncem osmdesátých let, s nevtíravou subjektivitou líčí období své takřka nadpozemské zamilovanosti.

Jistá míra insitnosti jeho reflexí a prožitků zůstává v knize přítomná i ve chvíli, kdy se od labilního hrdiny posedlého kopáním vltavínů odvrací manželka, kdy je zrazen svým jediným přítelem Kačmarem a zůstává v nastalé životní krizi opuštěný a vnitřně vyprázdněný. Rytmus vyprávění důvěřivého hledače vltavínů Pavla začíná přes určitou dokumentární popisnost pozvolna až rozvlekle, a mnohý čtenář si může klást otázku, proč vlastně čte ty romanticky přepjaté záznamy mladíka, u nichž i těm cyničtějším čtenářům rudnou samou trapností uši. Hájíček ale čtenáře z prvotního čtenářského pocitu kýčovitosti „sladšího Salingera“ brzy vyvede.
„Čím déle jsem mluvil a blížil se ke konci, tím větší jsem dostával strach, že to není o ničem jiném než o písku a zaschlém blátě za nehty, ve vlasech a na nohavicích, o prospaných dnech a nervózních nocích, o promočených botách, o vzrušení a zklamání z hledání,“ líčí vyprávění svého příběhu starému profesoru Seneckému, který kdysi Pavla marně přesvědčoval, aby coby nadaný student geologie nezanechával studia. Pavel ale – zdá se – nemohl jednat jinak. Zamiluje se, kvůli své lásce nedokončí školu, listopadový převrat i rozpad republiky vnímá jen zamlženě, prizmatem „dlouhého geologického času“. Jakkoliv si Pavel na konci příběhu uvědomuje, že se posedlostí a hledačskou vášní k vltavínům patrně vzdálil realitě, jakkoliv si uvědomuje, že se z něj stal divný pavouk a asociál, trvá zaťatě dál na svém uzavřeném životním postoji. Ocitá se v jakési hraniční osobnostní strnulosti podobné té, kterou ostatně on sám přisuzuje svým milovaným zeleným kamenům.

Odmítá nakonec i velkorysou nabídku starého docenta Seneckého budovat v docentově vile v Košířích archiv a vrací se zpátky do jižních Čech, do svého nedobytného kutlochu plného chladných, mlčenlivých kamenů. Znovu se převléká na noční směnu u úzké plechové skříňky, kde voní solvína a lyzol ze záchodu, a znovu se tak vlastně vrací do kruhu dobrovolné samoty, neměnnosti a přijatého údělu životního zkrachovance. Cestou domů si kupuje dva rohlíky, krabici mléka a tiše přemítá: „…tušil jsem v té chvíli, že nic z toho, co se mnou dřív cloumalo, už tu není, síla lásky, síla kamenů… Seděl jsem na obrubníku, pil mléko z krabice a byl jsem k mání.“ Nic podstatného se však v hrdinově mysli nemění, nic se snad ani nedá změnit. I sebedestruktivnější východisko může být totiž pro někoho jiného jedinou možnou volbou. Volbou z nutnosti. A patrně v tom je také ukryt největší půvab Hájíčkova stylu i myšlenkové sdělnosti novely.
Ač je to vlastně podivné – Hájíčkův antihrdina svou nehybností dráždí a rozčiluje, a přesto si čtenáře získá. Autorovi se nadto podařilo udržet proud vyprávění bez nadbytečného psychologizování, které by vyznělo falešně a cize. Novelu lze číst jako příběh o zaslepenosti vášně či jako příběh o zaťatosti, která je přes svou relativní bezvýchodnost pro čtenáře přece jen jaksi nadějeplná. Byť jen ve smyslu uvědomění si jinakosti, byť jen ve smyslu pochopení těch, kdo nekráčí tou „naší“ zaručeně nejkratší a nejpohodlnější cestou.

Jiří Hájíček: Zloději zelených koní, vydalo nakladatelství Host Brno, 2001.