Edgar Dutka – Slečno, ras přichází

11.10.2004 – Pavel Mandys (Právo)

Prozaickým objevem loňského roku byl nepochybně povídkový soubor Edgara Dutky U útulku 5: mimo jiné proto, že ač bylo autorovi dvaašedesát a většinu života se živil jako scenárista, šlo o jeho beletristickou prvotinu.

Prvotinu neobyčejně slibnou, avšak zároveň s trochu záludným dědictvím. Dutka ji napsal už v 60. letech a inspiroval se vlastními zážitky z dětského domova koncem 40. let. O mnoho let později se k textu vrátil, několikrát jej přepracoval a nakonec pod vedením editora Kristiána Sudy vydal. Čtenáře a kritiky Dutkovo vyprávění uhranulo přímočarostí a syrovostí, ponorem do unikátního a dosud nezpracovaného prostředí, ale také strohým (jakoby dětským) jazykem s množstvím nářečních výrazů a slovních hříček. Záludnost tkví v tom, že má-li člověk podobný mezní zážitek a vrátí se k němu až v pozdním věku bez předchozích beletristických zkušeností, marně už pak překračuje stín, který takto vrhl. Dokazuje to například kniha v lecčems podobná, jen mnohem slavnější, Andělin popel Franka McCourta. Poté co jeho beletrizované vzpomínky na mizerné dětství ve zbědovaném předválečném Irsku zbořily knižní žebříčky na obou stranách Atlantiku, napsal ještě volné pokračování o svém mládí v Americe. Přijato bylo chladněji a McCourt od té doby nic nenapsal, nepočítáme-li marginální doprovodné texty ke knihám o starém Irsku.

Dutka měl oproti McCourtovi výhodu v tom, že jeho první kniha se jen dotkla klíčového rodinného traumatu. Dutkova matka, kterou v roce 1948 z politických důvodů uvěznili, po propuštění uprchla z republiky a malého syna nechala napospas státním institucím. Syn ji navštívil v Austrálii až v roce 1968, rok tam žil, ale nakonec se vrátil do Československa a od roku 1974 pracoval jako scenárista animovaných filmů. Rok na australském venkově inicioval vznik knihy Slečno, ras přichází, navenek dosti jiné než U útulku 5, uvnitř však nakonec velmi podobné, co se týče autorových silných i slabých stránek.

Začněme tím, co okamžitě upoutá a trochu překvapí, osobou vypravěče, dá-li se tak vůbec nazvat. Vypravěčem je stará umírající fena Bojana, která většinu života prožila s nonkonformní Nelou a jejím manželem Joem uprostřed české emigrantské minikomunity v usedlosti na pokraji buše. Bojana vypráví příběh svých pánů, Nelina syna, který „přitáhl“ bůhvíodkud a teď se v domě roztahuje, jejich přátel a také osud svůj a svých psích přátel. Na rozdíl od úsečného, naivistického stylu první prózy složené z krátkých povídek a s výrazným podílem přímé řeči tentokrát Dutka zvolil nekonečný monolog, který vůbec není přerušován kapitolami a jen minimálně odstavci. Snad to je svérázná variace slavného Mollyina monologu z Joyceova Odyssea, snad hold autorům jako Céline, Hrabal či Kerouac. Zpočátku nepřetržitý proud okouzluje a čtenáře rychle vtáhne do děje, postupně však forma začíná být čím dál únavnější a až přespříliš náročná na pozornost; s rostoucím počtem stran se v textu stále častěji ztrácíme a některé pasáže si musíme přečíst dvakrát třikrát. Asi to nelze označit za nedostatek, ale ve srovnání s čtenářským komfortem první knihy (přitom jazykově bohatou a originální) nás to trochu zklame.

O něco horší je to s Dutkovou neschopností (nebo neochotou) vybudovat ústřední zápletku. U útulku 5 je soubor povídek, které dohromady složily pozoruhodný obrázek pasťáku raného socialismu, zápletku od nich však nikdo příliš nečeká. V nové knize již trochu ano, protože příběh vyhlíží celistvěji, ale místo aby spěl k nějakému závěru, jen vrší další a další epizody a historky, i když úchvatné, prosáklé špínou, krví a potem, láskou, nenávistí, touhou i strachem, násilím, smrtí a oslavou života. Přistoupíme-li už na autorovu skoro pohádkovou hru na to, že psi uvažují jako lidé, rozumějí jim a rozumějí si i mezi sebou a například také vidí barevně, zamrzí nás, že v knize zřetelněji nevyvstal konflikt mezi voláním divočiny a voláním lidským a že není niterněji (a rafinovaněji) rozebrán problematický vztah mezi matkou a synem. Neboli: kdyby tohle krásné vyprávění mělo ještě nějaký ústřední, dobře prokomponovaný motiv, mohlo by mít přinejmenším evropské ambice. V této podobě nad současnou domácí tvorbou jen mírně přečnívá.

Edgar Dutka: Slečno, ras přichází. Nakladatelství Prostor, Praha, 2004, 240 stran, cena 249 Kč