Jiří Hájíček – Dobrodruzi hlavního proudu

09.10.2002 – DORA KAPRÁLOVÁ (MF)

Prozaik Jiří Hájíček (1967) na sebe poprvé upozornil před čtyřmi roky, kdy mu vyšla kniha povídek Snídaně na refýži; podruhé pak loni vydáním novely Zloději zelených koní. Obě knihy pojil křehký autorský rukopis a v soudobém domácím literárním kontextu celkem neotřelí hrdinové: mladí outsideři z maloměsta, kteří leckdy beznadějně hledají své místo v překotně se proměňujícím světě. Hájíček přitom melancholické osudy postav vykreslil se střízlivostí a citovým zaujetím – na hony vzdáleným jak ironickému odstupu, tak romantizujícímu pábitelství.

Na „nevšední“ všednost hrdinů navazuje také nová kniha Dobrodruzi hlavního proudu. Záložka slibuje, že jde o Hájíčkův „první velký román“ zasazený do reality 90. let. Není to tak úplně pravda. Už Zloději zelených koní se odehrávají od 80. let po současnost. Avšak zatímco v komorně laděné novele je protagonistou tvrdohlavý mladík Pavel, jehož přivede chorobná posedlost po hledání vltavínů k hluboké vnitřní krizi, v románu se Hájíček pouští do širšího vypravěčského záběru.

Dva outsideři se stávají byznysmeny, příběh je akčnější a reflektuje ekonomicko-politickou realitu uplynulé dekády. Formálně je děj rozdělen do tří částí; každá z nich je uvedena bluesovou písní předjímající následný text, což je jediné ozvláštnění jinak klasicky napsaného románu. Úvodní část je vyprávěna z pohledu mladičké Dominiky, která koncem 80. let vyrůstá sama s otcem na malém městě ve zchátralé čokoládovně, jež kdysi patřila jejím francouzským prarodičům.

Děj se odehrává v relativně sladkých letech listopadové revoluce, v době snů a velkých plánů. Skrze Dominiku se dovídáme o plachém idealistickém ekonomovi Pavlovi, který se na čas stane její osudovou láskou, dovídáme se i o jeho čecháčkovsky bezskrupulózním příteli Davidu Svojkovi a zapáleném ekologovi Martinovi. Druhou část textu vypráví Pavel jednak o vzestupu a pádu svých podnikatelských aktivit se Svojkou, jednak o dalším osudu Dominiky. Závěrečný díl je jakýmsi skeptickým smířením a sestupem do nitra Pavla i Dominiky, přičemž reálie doby se posouvají až k předloňskému zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze. Jako okrajová, a přesto výrazná postava do vyprávění vstupuje ekolog Martin, muž, jemuž poněkud plakátově „voní vlasy kouřem z ohníčků“.

Hájíčkovy postavy nejsou odtažitě chladní či snobsky překomplikovaní intelektuálové, zkrátka nelze od nich čekat nějaké hlubokomyslnosti; nicméně v popisování svých pocitů sklouzávají místy až příliš k banalitám. Nutno říci, že obrazy na hranici triviálnosti fungují výborně v Hájíčkových zjitřených povídkách, ve stylu připomínajících mladého Trumana Capota. Ale co s nimi, když v románu nechce jít výhradně o vypjatě citový vnitřní život postav, nýbrž také o ambiciózní románové uchopení proměn české společnosti? Neboť Dobrodruhy hlavního proudu lze číst jako svého druhu sociologicky věrohodný příběh o ošemetnosti svobodné volby, která člověka při překotné touze zbohatnout dokáže pekelně svazovat. Zároveň je příběhem možností, které se v postkomunistické společnosti podnikatelských štik nemusí vždy naplnit tak, jak si představujeme. „Snílci chtějí páchat dobrý skutky, ale to je past, celej tenhle svět, jak funguje. Jsme v pasti, chápeš? Ty, já, Martin…“ tvrdí ostatně ke konci románu zlomený podnikatel Pavel vyrovnané Dominice.

V tomto smyslu, ve věci společenských přesahů, je Hájíčkův „první velký román“ – jak stojí na záložce knihy – asi skutečně velký. Navíc zde ovšem jeden z nejsugestivnějších současných českých vypravěčů učinil rázný krok do světa poctivého literárního mainstreamu. K hlavnímu, či chcete-li střednímu proudu přece patří i trocha sentimentality, dějové kašírky, exkluzivních kulis a koneckonců i kouřových ohníčků ve vlasech těch, kteří se nenechají dobrodružně strhnout hlavním a leckdy zničujícím proudem příliš snadného života.

Jiří Hájíček: Dobrodruzi hlavního proudu. Host, Brno 2002, 248 stran, náklad neuveden, cena 229 korun.