Peter Hoeg – Až nadejde čas

05.01.2008 – HELENA STIESSOVÁ (LN)

„Čas je čepel nože, která se jako škrabka sune vesmírem a zároveň ho táhne s sebou. Za sebou zanechává nekonečně široký pruh minulosti, před sebou má budoucnost. Na jejím ostří je okamžik, v němž žijeme.“ Na stejném ostří balancuje román Petera Hoega o času, krutosti a dětech, které hledají východisko.

Je noc. Dvě děti sedí na posteli pod dekou a něco si špitají. Mohl by to být obraz z dobrodružné knihy pro mládež. Jenže chlapec dívce říká: „Člověk tu nesmí pochybovat o tom, že svět ho vynáší vzhůru. Pochybujeli, nezvládne jejich očekávání. Nejlépe to bude zvládat, když bude věřit v čas. Když bude věřit, že celý svět je aparát, ve kterém ho zušlechtí, jen pokud bude podávat výkony na hranici možností.“ Ony dvě postavy nezabydlují knížku pro dětské vrstevníky, ale nehostinný filozofický román.

K podobným úvahám je přiměl dánský spisovatel Peter Hoeg (* 1957). Romanopisec, jehož jméno evokuje představu o nespočetných variacích sněhu. Již dříve, než spatřil světlo světa jeho bestseller Cit slečny Smilly pro sníh (1992, česky 1997), však mladý autor prokázal pozoruhodné tvůrčí kvality. Hned jeho debut, Představy o dvacátém století (1988, česky 2003), se v Dánsku setkal s úspěchem a byl odměněn několika literárními cenami. Magickorealistický román v Márquezově duchu stopoval vývoj dánské společnosti a dával tušit, jakým směrem se jeho autor bude ubírat. Následovaly Příběhy jedné noci (1990, česky 1999), sbírka povídek spojujících různé kultury a prostory určitým časovým údajem. Tahle kniha zase přiměla kritiky vyslovit v souvislosti s Hoegem jméno světoznámé dánské povídkářky Karen Blixenové.

Třetí Hoegova kniha, román o citu slečny Smilly pro sníh, je lákavou postmoderní skládankou žánrů od detektivky a thrilleru přes sci-fiaž po psychologický román. Prvky kultury, jejíž základy stojí na stále odtávajícím sněhu, odhalil díky svému věhlasu i čtenářům v zemích, kde nikdy nezasněžilo. Zároveň se v této próze začalo jasně rýsovat Hoegovo centrální téma, které ještě posílil v románech Až nadejde čas (1993) a Žena a opičák (1996): kritika civilizace a poukaz na cenu, jakou platí člověk za bezhlavý vývoj. Nicméně dva posledně jmenované romány už nebyly tak chváleny za své estetické kvality a podobné rozpaky trvají i nad Hoegovou nejnovější knihou Tichá dívka (2006).

Ledová kra Peter Hoeg naplňuje poučku o postmoderním autorovi přinejmenším v tom, že jeho knihy se formálně nepodobají jedna druhé. Čtenáře, který propadl tempu, s jakým slečna Smilla běží po ledu zachránit vlastní duši, román Až nadejde čas nejspíš zmrazí. Příběh se tentokrát podobá kře, která dopadla na zmrzlou zem a roztříštila se na tisíc kusů. A někdo se o ně do krve pořezal.

Vypravěčem a zároveň hlavní postavou je žák dánské výběrové školy ze 70. let, jehož původní zázemí tvoří ústavy a sirotčince nejhorší pověsti. Podobným způsobem zatížených a deformovaných dětí je na Biehlově škole víc a s dvěma z nich naváže vypravěč Petr navzdory přísnému školnímu režimu přátelství. Tři postavy na rozhraní mezi dětstvím a dospíváním, Petr, August a Kateřina, odhalí, že ve škole probíhá experiment a že oni jsou nevědomky jeho součástí. Reagují na to vzpourou s tragickými následky. August vlastní rukou umírá a dva zbylí vzbouřenci putují za vrata nápravných zařízení.

Podmínky existence na výběrové škole připomínají totalitní atmosféru koncentračního tábora. Krutost a chlad učitelů svazují žáky do absurdního strachu a nutí je k sebepoškozování a jiným zcela nedětským činům. Režim školy neskýtá prostor pro svobodu a naději ani pro děti z nejlepších rodin, ani pro sirotky, ani pro děti vrahů a delikventů. Veškerý život studentů je pečlivě časově naplánován a je to právě otázka času, co přivede tři ztracené duše k jádru celého systému. Záměrem školy je integrace sociálně narušených dětí do proklamovaně zdravé společnosti, „vyzdvihnout temné děti do světla“, což je dle teorií možné díky dodržování přesných časových plánů a neústupné disciplíny. Ve světě vzniklém z takového základu může existovat chlapec, který si řeže břitvou vlastní jazyk, učitel znásilňující žáky podle pořadníku či ten, kdo se pořadníku vyhne, protože jí živé žáby. I v tomhle světě se ale v nestřežené vteřině bezčasí může zrodit přátelství a láska a pak dokáže přetrvat také touha člověka žít.

Co je čas?

Filozofický rozměr románu se týká úvah o fenoménu času, což je Hoegův návratný motiv. Motiv podstatný, byť v tomto příběhu místy až neúnosně ztěžující čtení a vnímání. Četné úseky knihy, vystupující z děje do nehybného filozofického prostoru, jako by do příběhu o narušených dětech ani nepatřily. A přece právě úvahy o čase se pro hlavní postavy stávají životně, existenčně důležitými. Co je čas? ptá se úvodní věta vyprávění. A příběh odpovídá. Čas je nástrojem tlaku, je to lano, jež svazuje. Ale na témže laně se také lze zhoupnout a zkusit překlenout zející propast. Klíčovým momentem knihy je složitě naplánovaná akce hlavních hrdinů, při níž přeřídí školní hodiny o deset minut. Tyto minuty pak patří jen svým tvůrcům a mají jim umožnit útěk.

Cesta tří rebelantů zákrutami školního labyrintu chvílemi něčím protismyslně připomene výpravy Harryho Pottera po Bradavicích. V děsivém provedení. Pocity absurdity a zrůdné grotesknosti posiluje tón vypravěče, chladný, jak jen to jde, aby mohl vůbec vyprávět. Z ledových střepů postupně čtenář skládá pravděpodobný obraz příběhu, pochopí, že vypravěč zestárl o dvacet let a svým vyprávěním se snaží zjednat nápravu; zdráhá se číst s důvěrou v někoho, kdo podle vlastních slov není duševně tak docela v pořádku a svým přerývaným vyprávěním to dotvrzuje. Ke konci čtenář strne, když zjistí, že celým jménem se vypravěč, který dosáhl alespoň dílčího vítězství a úniku v podobě adopce, jmenuje Petr Hoeg.

Fakt, že se vypráví v první osobě a že vypravěčovo jméno je totožné se jménem na obálce knihy, samozřejmě svádí k jednoduchému závěru. Hoeg, jehož od narození vychovávali biologičtí rodiče, není zdaleka prvním, kdo mate čtenáře rozporem mezi fikčností a fakticitou své knihy. I u něj hra s fikčním světem fungovala a Dánskem se kvůli skandálnímu popisu tamního školství nesla vlna nesouhlasu.

Autor nechal tuto diskusi bez odezvy. Jeho obžaloba vývoje, který člověka izoluje, mrzačí a zbavuje všeho lidského, platí bez ohledu na jména či hranice států. Právě tak, jako jsou platné hodnoty fungující i v deformovaném světě bez viditelného východiska. Vypravěč ve zvířecích podmínkách poznává hloubku přátelství, sladkost společenství a sílu pomoci. Vzpomínka na ně, stejně jako bolest a zoufalství z jejich nucené ztráty, ho pohání k životu a navzdory jeho trvale nemocné duši ho nenechá padnout. Tak se z nepřizpůsobivého a temného dítěte stává naděje pro ty, kteří své duševní šílenství považují za zdraví.

Peter Hoeg: Až nadejde čas. Přeložil Robert Novotný. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2007. 262 strany.

Scroll to Top