Gabriel García Márquez – Dobrodružství Miguela Littína v Chile

06.02.2007 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

Boj za svobodu, nebo hra na dobrodružství? Takovou otázku klade další kniha Gabriela Garcíi Márqueze, kolumbijského nositele Nobelovy ceny.

Co se stalo 11. září 2001 v New Yorku? To víme. A co se událo 11. září 1973 v Chile? K moci se po vojenském puči dostal vloni v prosinci zesnulý Augusto Pinochet. Právě o jihoamerické zemi v době generálova režimu pojednává další do češtiny přeložená kniha Gabriela Garcíi Márqueze (1927) s názvem Dobrodružství Miguela Littína v Chile.

Překlad textu z roku 1986 je již patnáctým svazkem díla Gabriela Garcíi Márqueze, které v grafické úpravě Juraje Horvátha vydává nakladatelství Odeon. Kniha – po překladu Zpovědi trosečníka – opět připomíná fakt, že kolumbijský prozaik je také dlouholetý novinář.

V posledním odstavci úvodu se však Gabriel García Márquez jako novinář rozhodně nezachoval -sám svůj text neváhal označit za „působivé líčení dobrodružství“. Tak dobrý spisovatel, a přesto nedokázal odolat sebechvále? A nejedná už se o snahu vytěžit blyštivost autorova jména do poslední mrtě? Notabene když si dokážeme představit, co Castrův přítelíček o Pinochetově režimu napíše?

Moment, dávají Formana

Miguel Littín (1942) je chilský filmový režisér, syn Palestince a Řekyně, který v roce 1973 na poslední chvíli uprchl z rodné země. Patřil totiž k příznivcům a také spolupracovníkům socialistického prezidenta Salvadora Allendeho, zavražděného právě onoho 11. září.

Kniha je napsána v první osobě, kolumbijskému prozaikovi posloužila jako základ osmnáctihodinová nahrávka rozhovoru s filmovým režisérem v Madridu roku 1985. V deseti kapitolách García Márquez popisuje Littínovu cestu do rodné země, kde byl na seznamu pěti tisíc emigrantů, kteří měli zákaz návratu. Účelem cesty byl vznik dokumentu o stavu Chile dvanáct let po puči – ten poté dostal název Acta General de Chile.

Pro Littínův film pracovaly hned tři štáby – nizozemský, italský a francouzský -, které o sobě navíc neměly ponětí. Později se připojili ještě filmaři z domácího ilegálního hnutí. Samotný režisér zcela změnil svou vizáž, oblečení i přízvuk a vystupoval jako bohatý Uruguayec. V těchto pasážích je Littínova situace a klima v Chile velmi blízké naší středoevropské zkušenosti 20. století. Když režisér nečekaně potkal při jedné z pochůzek v Santiagu de Chile svou tchyni, nehlásil se k ní a ona jej naštěstí nepoznala. Vedle toho všeho však pokračoval také všední život. Littín si jedno odpoledne třeba odskočil do kina, aby zhlédl Formanova Amadea.

Dále se dočítáme, že rovněž v Chile se upálil jeden muž – na protest proti mučení svých uvězněných dětí. A demonstrace tam také rozháněli vodními děly. Podobná úskalí a absurdní příběhy zažili v Praze parašutisté vykonavší atentát na Heydricha, mnohé konspirace pak v Československu museli činit taktéž další, podstupující tak největší riziko. Přetrvávající obliba Salvadora Allendeho může pro změnu připomenout upínání se k tatíčkovi Masarykovi.

To, v čem se však zkušenost diametrálně liší, je fakt, že García Márquez (ústy Miguela Littína) nazývá Allendeho vládnutí demokratickým, přestože během něj došlo ke znárodňování. Kniha taktéž vychází v době, kdy stále ještě doznívá diskuse o tom, jak skutečně vnímat Augusta Pinocheta. Jako krvavého diktátora, nebo generála, který zemi zachránil od bankrotu a setrvání komunistů u moci? Nebo oboje dohromady?

Hlavně se nesměj

Ale i ve výborně připraveném Littínově projektu došlo k svízelným chvílím: a to jednak kvůli nepředvídatelným událostem, jednak kvůli režisérově nesoustředěnosti. Jednou se s ním třeba dal v baru místo spojky do řeči poněkud psychicky vychýlený bývalý boxer, což režisér ihned nepochopil a snažil se z něj vymámit smluvené heslo.

Jindy zas hlavní hrdina nedbal tak důkladně na svůj změněný zevnějšek, který mu byl z duše protivný, a také zapomínal mluvit s uruguayským přízvukem. Při jedné policejní kontrole si dokonce uvědomil, že má v peněžence doklad se svým pravým jménem. Navíc Littín disponoval velmi svérázným smíchem, který musel po celou dobu potlačovat: „Jestli se zasměješ, bude to tvoje smrt.“

Gabriel García Márquez v Dobrodružství Miguela Littína v Chile znovu prokázal své nesporné kvality, tentokrát reportážní – byl výborným sluhou příběhu „z první ruky“. Vedle otazníků ohledně autorových (a Littínových) politických preferencí pak také kniha odhaluje oscilaci mezi bojem za pravdu a svobodu a hrou na dobrodružství. Režisérovy děti před otcovým odjezdem zdůrazňovaly: „Důležité je, abys Pinochetovi přišpendlil pořádně dlouhý oslí ocas.“ Ten měl nakonec v podobě filmového materiálu délku 32 200 metrů.

Gabriel García Márquez: Dobrodružství Miguela Littína v Chile. Přeložil Vladimír Medek Odeon, Praha 2007, 136 stran