Bernard Malamud – Nový život

18.02.2006 – JAN DĚKANOVSKÝ (LN)

Překladem prózy Nový život se v češtině zkompletovalo dílo amerického židovského spisovatele Bernarda Malamuda (1914-1986) čítající osm románů a pětapadesát povídek. Jaký je ten poslední díl malamudovské mozaiky?

Bernard Malamud, potomek litevskožidovských přistěhovalců, patří k početné skupině amerických židovských spisovatelů, kteří zásadním způsobem ovlivnili americké písemnictví druhé poloviny 20. století. Spolu se Saulem Bellowem a Philipem Rothem se navíc výrazně prosadil nejen v Americe, ale i ve světě.

Českému čtenáři se představil poprvé v roce 1966 výborem povídek Idioti mají přednost. O dva roky později (a se šestnáctiletým zpožděním za americkým vydáním) u nás vyšla Malamudova románová prvotina Smolař. Nepočítáme-li nedokončený román Národ, jehož americké vydání vyvolalo diskusi o etice nakládání s autorskou pozůstalostí, řadí se Malamud k americkým autorům, jejichž dílo můžeme číst v češtině celé. To jistě samo o sobě svědčí o kvalitě Malamudových próz. Přesto nelze přehlédnout skutečnost, že právě Nový život (1961) – autorův třetí román – se nám dostává do rukou jako poslední a bývá hodnocen coby dílo spíše okrajového významu. Důvodů se najde hned několik.

Od Kafky k Singerovi

Poválečná americká židovská literatura se pochopitelně v mnoha ohledech inspirovala dílem proslulých evropských židovských autorů (Franz Kafka, Isaak Babel, Bruno Schulz). Spojnici mezi oběma kontinenty a vazbu mezi předválečnou Evropou a poválečným New Yorkem představoval především Isaac Baashevis Singer. Někteří z poválečných autorů otevřeně reflektovali své židovství, u jiných se zrcadlení jejich původu v díle prakticky nedočkáme. Společným znakem tvorby většiny z nich zůstává vnímání Ameriky jako svobodného místa k žití bezpečně vzdáleného dřívějšímu pronásledování. Někdejší historická zkušenost se nově promítá do zachycení morálních i obecně lidských obav a pochybností jedince v odcizené moderní společnosti.

Bernard Malamud se ve většině próz k židovství hlásil a všestranně je umělecky reflektoval. Jeho nejoceňovanější dílo, román Správkař (česky 1985), vypráví ostatně o obvinění židovského venkovana z rituální vraždy křesťanského chlapce a vyneslo autorovi Pulitzerovu i Národní knižní cenu. Román Nový život – byť je jeho hlavní hrdina rovněž Žid – je od problematiky židovství v zásadě oproštěn. Představuje tak v kontextu románové části Malamudova díla spíše výjimku.

Smolaři

Hrdinou románu Nový život je třicátník Seymour Levin. Vyléčený alkoholik, idealistický liberál, který opouští New York a putuje na Západ, aby zde v duchu tradičního mýtu o jeho dobývání hledal nový začátek. Stává se učitelem angličtiny na univerzitě v malém městě Easchester ve fiktivním východním státě Kaskádie. Úzkoprsé provinční poměry, které na škole panují, ale záhy přehluší pýchu, kterou Levinovi dodávalo postavení vysokoškolského učitele. Jeho idealistické představy se brzy dočkají konfrontace s přízemním pragmatismem, jenž se ovšem neomezuje jen na univerzitní kampus.

Levinova potřeba citu se realizuje v několika milostných dobrodružstvích, která končí úděsným trapasem, ba dokonce hrozbou profesionálního znemožnění. Plnohodnotný milostný vztah naváže hrdina nakonec s manželkou nadřízeného. Konflikty na univerzitě, odhalení milostného vztahu a hrdinova všestranná frustrace vedou příběh k vyústění, jež lze jen těžko nazvat katarzí.

Nelze si v této souvislosti nevšimnout několika společných rysů s autorovou prvotinou. Románem Smolař se Malamud pokoušel (úspěšně) proniknout do světa velké literatury. Možná právě proto si zvolil za hrdinu sportovní hvězdu – hráče baseballu, jehož příběh mohl vzhledem k popularitě sportu v Americe oslovit širokou čtenářskou obec. Možná i proto autor rezignoval na reflexi židovství, což ostatně představuje první společný rys obou próz.

Oba romány spojuje ale i temná a v podstatě neznámá minulost hrdinů. Oba dva vstávají z popela zatracení a snaží se realizovat své sny. Oba dva žijí nevyrovnaným milostným životem a zaplétají se s partnerkami svých kolegů. Oba dva představují typ outsiderů – lidí, kteří se snaží vzdorovat nepřízni osudu, ale jsou strháváni svým idealismem, naivitou a nerozhodností, svým „smolným prokletím“ zpět ke dnu. Oba také intuitivně a zoufale směřují k pomyslnému ideálu, byť jsou jejich rozhled a intelektuální úroveň nesouměřitelné.

Je jasné, že iracionalita a spektakulárnost umělého světa sportu spolu s jeho oblibou u široké veřejnosti umožnila Malamudovi demonstrovat hrdinovy peripetie v daleko expresivnější podobě, než jakou mohl užít v ryze civilním Levinově příběhu. Zde autor využil jiných, subtilnějších prostředků. V daleko větší míře pracuje s ironií, i když v této rovině zdaleka nedosahuje nekompromisního sarkasmu jiného židovského ironika Josepha Hellera. Citát z Joyceova Odyssea v záhlaví knihy, který využívá hrdinovo příjmení coby básnický tvar anglického slova blesk, vystihuje tento rys asi nejlépe. Nejryzejší a čtenářsky nejvděčnější podobu nabývá tato ironie v pasážích přímo ze školního prostředí. Právě kvůli těmto partiím lze Nový život zařadit mezi specifický žánr univerzitního románu, jak jej ustavila díla autorů jako Saul Bellow, Vladimir Nabokov, Mary McCarthyová nebo Kingsley Amis.

Pozor na plnovous!

Celkové zarámování příběhu do americké legendy o dobývání pomezí pojímá Malamud s ironií. První náhodné erotické dobrodružství vnímá hrdina jako příznivý důsledek změny prostředí: „Bylo až neskutečné, jak se za pouhý měsíc jeho život proměnil. Stačí vzdát se Metropolitního muzea umění, a rázem je tu milování na seně.“ I procházky lesem a okouzlující vliv okolní přírody slouží Levinovi jako ospravedlnění životní změny. V konfrontaci s temnou minulostí si vypomáhá moudrými výroky slavných osobností. Kolem nich sepisuje své vlastní úvahy, jež mu mají pomoci uniknout z deprimující rutiny školního provozu.

Stojí za zmínku, že coby předobraz románového prostředí i postav posloužily Malamudovi jeho vlastní zážitky. Autor strávil jedenáct let na vysoké škole se zaměřením na zemědělské podnikání v oregonském Corvallisu. Ne právě inspirativní prostředí se přesto stalo místem, kde Malamud napsal první povídky i romány Smolař a Příručí. Musíme vzít v úvahu i kontext mccarthyovské doby, která zasáhla zhoubným způsobem i tak zdánlivě odlehlé a klidné místo v Americe. Spolu s upjatě maloměstským způsobem života zdejších obyvatel vytvořila atmosféru podezíravosti a nedůvěry k velkoměstským přivandrovalcům.

Levinův plnovous, který svému nositeli slouží jako určitá obrana před minulostí, vzbuzuje mezi ctihodnými easchesterskými občany rozpaky i odpor. Vousatý mladý muž je jednoduše už předem nedůvěryhodný. A projeví-li otevřeně své názory, záhy se i tato animozita ukáže naplno. Reprodukce plátna Edwarda Hoppera na přebalu knihy ostatně výstižně ilustruje nejen atmosféru podivné odlidštěnosti, ale i Levinovy existenciální osamělosti.

Osud outsidera se naplní v samotném závěru a také zde nalezneme paralelu k románu Smolař. Hrdina rezignuje na možný kompromis, který mu okolí vnucuje. Jeho život se znovu převrací a hodnoty a iluze, které si vytvořil a o něž usiloval, se nezadržitelně hroutí. S vědomím, že každý jeho další krok bude beztak špatný, se znovu vydává na cestu. Opouští baseballové hřiště i univerzitu bez možnosti návratu.

Bernard Malamud kdysi vyřkl proslulé tvrzení, podle něhož „každý člověk je Žid, třebaže o tom neví“. Literární kritik Norman Podhoretz tuto větu vykládal tak, že se Židem stává každý, kdo trpí a touží se stát lepším. V tom případě je skutečným Židem i Levin – hrdina tohoto zdánlivě okrajového Malamudova románu.

Bernard Malamud: Nový život. Přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý. Vydala Mladá fronta, Praha 2005, 360 s.