Luther Blissett – Q

20.01.2007 – JAN DĚKANOVSKÝ (LN)

Politický thriller z neklidné Evropy 16. století s tajemným názvem„ Q“ vypráví o střetu dvou záhadných postav. Jeho propagace je zas postavena na záhadné identitě autora či autorů.

Při vyslovení jména Luther Blissett zpozorněli donedávna jen dobří znalci ostrovní kopané. Od chvíle, kdy se tímto jménem zaštítili čtyři Boloňané a podepsali jím historický román Q, vstoupilo jméno Luthera Blissetta i do literatury. Přesto je možné objevit na internetu portrét Luthera Blissetta coby spisovatele. Zájemce pohlédne do tváře tmavovlasému mladíkovi, jehož do růžova tónovaná, rozostřená fotografie s bílými obláčky v pozadí dává tušit recesi.

Skutečný Luther Blissett je britský fotbalista tmavé pleti, který začátkem 80. let přestoupil z ostrovů do klubu AC Milán, ale díru do světa tam během svého působení neudělal. Jeho jménem se však v 90. letech zaštítilo neformální mnohooborové společenství, v němž prostřednictvím internetové sítě spojili intelektuální síly lidé z celého světa. Kvarteto Boloňanů – Federico Guglielmi, Luca Di Meo, Giovanni Cattabriga a Fabrizio Belletati – vytěžilo z účasti na projektu rozsáhlý román Q (1999).

Proč své dílo prezentovali právě pod jménem nepříliš úspěšného fotbalisty? Ušlechtilejší verze odpovědi hovoří o podpoře jednoho z prvních černých hráčů v italské lize proti rasistickým urážkám, kterým se na fotbalových stadionech nadmíru daří. Ta méně velkomyslná poukazuje na poněkud škodolibou snahu zpopularizovat jméno outsidera.

Mnohajmenný versus bezejmenný

O dobré knize žánru science fiction platí, že reálie budoucnosti či existence fantastických vynálezů jsou jen prostředkem ke zkoumání univerzálního člověčenství z nových úhlů. O kvalitní historické próze lze říci totéž, obzvláště odehrává-li se děj dostatečně hluboko v minulosti. Nabízí se jistě otázka, zda pro člověka 21. století může exotické prostředí raného novověku znamenat i něco jiného než jen atraktivní kulisy dobrodružného příběhu. Román Q připomíná totiž ze všeho nejvíce politický thriller.

Hlavní hrdina a současně vypravěč příběhu se stává účastníkem zásadních událostí, jež v Evropě doprovázely proměnu náboženství. Tato přeměna, která vešla do dějin pod názvem reformace, znamenala jedno z nejbouřlivějších období západní historie. Neklidnou dobou, plnou apokalyptických vizí, očekávání druhého Kristova příchodu a násilných bouří, prochází hrdina, zprvu idealistický mladík, jenž pozorně a s nadšením naslouchá charismatickému kazateli Thomasi Müntzerovi.

Müntzer radikalizoval učení Martina Luthera a stal se prorokem novokřtěnectví, což jej ostatně záhy přivedlo ke konfliktu s jeho někdejším učitelem. Novou víru neváhal šířit násilím a selské bouře zachvacující Německo v roce 1525 se mu jevily jako neklamné znamení nastávajícího konce zvrhlého světa. Durynští sedláci, do jejichž rukou vložil svá očekávání, ale ve střetu u Frankenhausenu podlehli vycvičeným žoldnéřům a prorok skončil na popravišti. Pro vypravěče tento masakr znamená první děsivou zkušenost a také nutnost změnit si jméno. V průběhu svého pohnutého a dobrodružného života jich vystřídá řadu: Metzger, Niemanson, Jost, Boekbinder, Lot, Tizian či Gert ze Studny jsou jen některá znich.

Hrdinovým antipodem je tajemný muž, podepisující se iniciálou Q. Autoři jej v románu nechávají promlouvat výhradně prostřednictvím deníku a dopisů, adresovaných vysokému církevnímu hodnostáři a pozdějšímu papeži Giovanni Pietru Carafovi. Q plní nejen funkci špiona a zpravodajského analytika, ale i provokatéra. Právě jeho buřičské a provokující dopisy přesvědčily Müntzera o dobrých vyhlídkách u Frankenhausenu a uvrhly jej do zkázy. Od té chvíle se osudy vypravěče Gerta a jeho protihráče Q už napořád prolínají a provázejí čtenáře událostmi první poloviny 16. století.

Autoři podrobně znají historické děje a reálie; přitom však nemáme co do činění se zbeletrizovanou učebnicí dějepisu, nýbrž se svébytnou a umělecky přesvědčivou prózou. Román je sice úctyhodný „špalek“, ale jeho šest set padesát stran nezabírají rozvláčné popisy a prostoduché objasňování historických souvislostí. Kniha je nabitá dějem, jehož spád místy prostřednictvím krátkých vět graduje k úsečnosti, pro niž znamená i více než dvouslovná věta neúnosnou mnohomluvnost. Autoři neřadí krátké kapitoly v přísné časové posloupnosti – text má spíše charakter mozaiky a k orientaci pomáhá čtenáři přesné datování kapitol i epistolárních a deníkových pasáží.

V žánru politického thrilleru bývá zpravidla rozdělení kladných a záporných rolí jasně vymezeno. O románu Q to zdaleka neplatí. Oddanost hlavního hrdiny anabaptistické víře jej v žádném případě nečiní méně hříšným. Se svými protivníky jedná se vší odhodlaností, krutostí a nesmlouvavostí. Navzdory jeho plnému angažmá v událostech, které šíření novokřtěnecké víry provázely, ho zdobí jistý nadhled, střízlivost a smysl pro čest. Tyto vlastnosti se posléze ukazují být nezbytnou podmínkou k přežití.

Čtenářsky i historicky nejatraktivnější pasáží knihy je zřejmě vylíčení osudů novokřtěnecké komunity v Münsteru. Město Münster, jež zprvu umožní disputaci anabaptistickým ideologům a honosí se náboženskou tolerancí a velkými ideály, se během pouhého půldruhého roku změní v útočiště šílenců a místo, kde lidské společenství nabývá své nejodpornější podoby.

Oba románoví nepřátelé se zde poprvé setkávají tváří v tvář. Autoři je v tomto místě zasazují do děje jako autentické historické osobnosti. Vypravěč se coby jeden z apoštolů nové víry Gert Boekbinder stává důležitou postavou münsterské pospolitosti. Pro zasazení jeho protivníka do münsterských událostí využili autoři osoby Heinricha Gresbecka, kronikáře komunity. Gresbeckův rostoucí odpor k městským pořádkům, doložený útěk do tábora obléhatelů Münsteru a podíl na jeho dobytí totiž příhodně konvenuje špiclovskému poslání Q.

Starý svět pohřbený vánicí

Příběh münsterské anabaptistické komunity je pro současníka pozoruhodný i schopností předvést v koncentrované podobě mnohé charakteristické rysy 20. století s jeho komunistickými a nacistickými experimenty.

Münsterský mikrokosmos názorně ukazuje fascinující cestu od prvotních ušlechtilých myšlenek, přes záhubu jejích hlasatelů až k totalitní hrůzovládě samozvaných pomatenců opilých neomezenou mocí. Idealistovo vystřízlivění poté, co se po smrti vůdce komunity Jana Matthyse nechal jeho přítel Jan z Leydenu prohlásit za krále, pak může mít i tuto podobu: „Odpověď mi podráží nohy… Zvolání ,ať žije‘ zařvané z plných plic tisíci osob, zvolání, jež smazává beznaděj, ztrátu odvahy, vědomí toho, že jsme šli za bláznem, který leží v koši rozsekaný na kusy… Je lepší pokračovat ve snění než vzít na vědomí davové šílenství. Čtu to v jejich očích, v jejich zmatených výrazech: lepší komediant a děvkař, ano, ano, Matthysův syn, raději on, jenom nám vraťte Apokalypsu, vraťte nám víru.“

A jak povědomé jsou i následující obrazy: „Matthysova slova … vypadají téměř jako shovívavost: ,Táhněte odsud, bezbožníci!‘ … Pomalu, po bílém příkrovu sněhu, se vleče pryč exodus starých věřících. Jsou nazí. Oči upírají k zemi, počítají kroky, které jim zbývají, než umrznou… Kloužou. Pláčou. Drží si těhotná břicha. Papeženci, luteráni: starý svět pohřbený vánicí vyvolanou Janem Matthysem.“

Hrdinova životní cesta, lemovaná mrtvými souvěrci i nepřáteli, směřuje jako v každém správném thrilleru k závěrečnému střetu s protivníkem. Dobrá literatura ale není černobílá a nepřipouští černobílé konce.

Zbývá tedy zodpovědět otázku, zda se autorům podařilo v románu vzkřísit mentalitu tehdejších lidí. Spolehlivě by mohl odpovědět asi jen pamětník oněch časů. Autoři vsadili na předpoklad neměnnosti lidské povahy a v relativně krátkém časovém úseku pěti set let, která nás dělí od doby, v níž se příběh odehrává, se dá jejich předpoklad bez větších výhrad akceptovat. Přesvědčivé a strhující vylíčení univerzálních lidských tužeb, potřeb, spádů a nutkání je právě tou esencí, která dělá z románu Q dobrou knihu.

Luther Blissett – Q. Dokořán 2006, překlad Gabriela Chalupská, 654 stran.