Mika Waltari – Dohra

ONDŘEJ HORÁK – 12.1.2007 (LN)

Novelu Dohra Miky Waltariho, nejznámějšího finského autora 20. století, vydal v českém překladu Knižní klub.

Při zmínce jména finského autora Miky Waltariho (1908-1979) většině naskočí název jeho nejúspěšnějšího románu Egypťan Sinuhet, v němž prozaik sepsal příběh odehrávající se v Egyptě 1300 let před naším letopočtem. Finský autor byl velmi psavý a české prostředí k jeho dílům vstřícné. Přeloženy zde byly nejen další historické romány jako Tajemný Etrusk, Krvavá lázeň či Pád Cařihradu, ale rovněž krimi příběhy s komisařem Palmuem (Kdo zavraždil paní Skrofovou, Omyl komisaře Palmua a Hvězdy to řeknou) či pohádky (Bílý slon a jiné pohádky, Čínská kočka a jiné pohádky). Nakladatelství Hejkal nyní připravuje k vydání také román Tanec na hrobech odehrávající se na počátku 19. století ve Finsku, které tehdy bylo součástí carského Ruska.

Waltari se podělil s Waltarim

V roce 2005 publikoval Knižní klub v překladu Jana Petra Velkoborského Waltariho novelu Cizinec přichází (1937). Jednalo se už o druhou českou verzi, poprvé text vyšel již v roce 1941 v překladu Vladimíra Skaličky.

Tato próza se o vítězství v anonymní soutěži vypsané nakladatelstvím Werner-Söderström podělila s dílem Už nikdy nebude zítra. Jen u té druhé však porotci identifikovali autora: Mika Waltari. První cenu tedy získaly dva texty jednoho autora. Cizinec přichází byl publikován ještě v tomtéž roce a o rok později také zfilmován.

Novela přinesla komorní příběh o milostném vzplanutí mlčenlivého cizince a ženy, jež žije na statku s psychicky nemocným a alkoholu holdujícím manželem. Konec je tragický – oba muži umírají, žena, které manžel po léta „vraždil její tělo“, zůstává nepotrestána…

Kniha byla velmi oceňována (tak je tomu ostatně dodnes), nicméně Waltari byl vystaven kritice ze strany církve i politiků, neboť vyznění prózy se zdálo málo spravedlivé. Autor nejprve těmto výtkám vzdoroval, nakonec se však rozhodl sepsat „pokračování“ s názvem Dohra (1938), které nyní vyšlo v českém překladu poprvé. Mravní pokrytectví církve a politiků tak mělo pozoruhodné vyústění.

Nesluší se dál volat

Dohra totiž není rozmělněním prózy Cizinec přichází, přestože je navíc rozsáhlejší. Zatímco Cizinec přichází přinesl lakonické drama čtyř postav (vedle již zmíněného milostného trojúhelníku ještě výminkář Herman), v Dohře se tón vyprávění notně mění.

Próza popisuje vyšetřování případu a soudní přelíčení. Místo mlčenlivého cizince Aaltonena se tak objevuje horlivý mladý náčelník Valkjärvi, dále pak rozšafný doktor Oras, sympatický kriminalista Aarne Kangas či postarší soudce Miemonen, který potají mlsá karamely, nicméně jej předchází pověst přísného muže.

Ten, kdo četl novelu Cizinec přichází, nemusí však nutně číst i Dohru, což platí také obráceně – jedná se o autonomní texty. Dohromady nicméně připomenou Čapkova Hordubala (1933). A to nejen venkovským prostředím, milostným trojúhelníkem a vraždou, ale rovněž tím, že po odvyprávění samotného příběhu (první kniha Hordubala a Cizinec přichází) dochází k vyšetřování a soudnímu přelíčení (druhá a třetí kniha Hordubala a Dohra) -a hlavně k různým náhledům na „zločin a trest“.

Stejně jako v novele Cizinec přichází se Mika Waltari i v Dohře představuje jako vynikající fabulátor a stylista, který díky odváženosti slov přináší strhující četbu (podtrženou lahodným překladem Jana Petra Velkoborského).

Waltari svým postavám rozumí, a tak mají na hony daleko k papírovým panákům. Tomu napomáhá rovněž jejich vývoj. Tak třeba zpočátku nesympaticky aktivní Valkjärvi díky setkání s půvabnou dívkou v závěru dochází k velmi poetickému a přesnému poznání: „Člověk je jen teplý zákmit uprostřed nekonečné tmy. A – a – někdy má pocit, že nedokáže být sám uprostřed tmy. Jako když se sám probudí v dětském pokoji a volá a volá, nikdo však nepřichází. A pak si náhle uvědomí, že je dospělý, a ví, že opravdu nikdo nepřijde a nesluší se dál volat.“

Cizinec přichází zmátl zmíněné porotce ohledně autorství taktéž tím, že se odehrává na venkově. To, že Waltarimu ovšem v těchto prózách nešlo o žádnou ódu na venkov, dokazuje především Dohra, v níž se konzervativní společenství kolem obviněné ženy dusivě sevře.

Dohra také není žádnou úlitbou církvi či politikům ani parazitem na těle předchozí úspěšné novely, nýbrž svrchovaným, stále živým textem velmi plodného a schopného finského autora, který zde zanechal pestré dílo.

Mika Waltari: Dohra. Přeložil Jan Petr Velkoborský. Knižní klub, Praha 2006, 176 str.