Irvine Welsh – The Acid House (Barevnej svět)

20.08.1999 – HANA ULMANOVÁ (LN)

Každá doba má svou nastupující generaci a každá taková generace svého spisovatele, jenž adekvátně vyjádří pro ni typické pocity. Toto se chce vyslovit nad prózami věku techna, heroinu a extáze od britského autora Irvina Welshe. Zdá se, že Welsh zaujímá v Evropě 90. let obdobnou pozici jako ve Spojených státech 20. let Francis Scott Fitzgerald se svými povídkami jazzového věku.

Je tu ovšem rozdíl: Fitzgerald se zaměřil na movité hrdiny z vysokých společenských vrstev utápějící své frustrace zejména v jazzu a nadměrném množství alkoholu a naivně hledající zbytky romantické lásky. Naproti tomu Welshovy postavy pocházejí z tzv. dna společnosti, nebo se na ono dno nějakým způsobem dostaly. Bydlí na ošklivých předměstích často v polorozpadlých domech a příležitostně vykonávají podřadné práce nebo kradou, aby získaly peníze na další dávku drogy a následně se ponořily do rytmu všesmazávajícího techna. Na rozdíl od generace před sedmdesáti lety netouží po erotice, nýbrž po tvrdém sexu, jímž se však snaží překrýt totéž – prázdno, nudu a absolutní ztrátu smyslu žití vezdejšího. Lze tedy říci, že ačkoli základní obecně lidský pocit zůstává stejný, mění se typ hrdiny, jeho projevy a samozřejmě také jazykový způsob ztvárnění včetně odpovídající slovní zásoby. A právě proto lze Irvina Welshe, známého u nás především díky filmové adaptaci jeho románu Trainspotting, označit v prvé řadě za autora generačního. A třebaže je na hodnocení 90. let ještě brzy, také za jednoho z největších talentů.

Po předloňském uvedení překladu Trainspottingu je nyní na tuzemském trhu k dispozici i Welshova kniha z roku 1994 Acid House (Barevnej svět). Obsahuje jedenadvacet povídek a novelu navrch – a hned nutno poznamenat, že povídky upoutají mnohem výrazněji. Jednak už tím, jak přiléhavě autor volí tituly; viz čtyři brilantní hříčky nazvané Čtvero pohrom sextáze, nostalgicko-melancholický text Stoke Nevington Blues či povídka Zácpa systému, jež s nadhledem pojednává o charakteru práce a jemu zcela odpovídajícímu nadšení a úsilí party flákačů, která má opravit odpadové potrubí v domově důchodců. Dále povídky zaujmou výbornými charakteristikami osob, míst, času i atmosféry, dějovým napětím, jejž Welsh udržuje každou větou (kupříkladu povídka Vražedné vášně je psána z perspektivy člověka, jenž poté, co shlédne příručkou danou sumu filmů, spáchá sebevraždu).

Konce povídek jsou překvapivé, prózy často završují šokující metamorfózy. Spisovatel sugestivně pracuje jak s monologem (viz samomluva ustrkovaného muže v Měkkejši), tak s dialogem (např. nádherně lapidární „plkání“ dvou „tupounů“ u baru ve Waynu Fosterovi). Rozkošně imituje rozličné zaběhané literární styly (třeba příběh Rico o veverce-dobrodějce a rodině příliš zaslepené láskou se hemží obraty jako vystřiženými ze sentimentálního románu). A kde Welsh doslova perlí, to jsou momenty, kdy hrdina povídkového čísla v lehkém rauši komentuje nějaký společenský jev či použije naprosto nečekaný příměr; kupříkladu kdosi zaujímá na gauči pózu, která „silně připomíná americkou tepelně naváděnou střelu mířící na bagdádský sirotčinec“.

Čímž se dostáváme k závažné otázce – mají prózy Irvina Welshe nějaký podstatnější morální a estetický rozměr? A tady musíme říci, že Welsh navzdory tónu halucinogenního oparu vidí určité aspekty dnešní doby tzv. nadnárodního kapitálu velmi ostře. Na rozdíl od beatnické literatury 50. a 60. let jsou však Welshovi hrdinové schopni kruté sebeironie a morbidně černého humoru, přičemž převládajícím pocitem není – až na letmé chvilky – naivní či falešná euforie, nýbrž hluboká deprese, k jejímuž vyjádření mu stačí pár stručných vět. Tvrdit, že ona deprese – v našich zeměpisných šířkách a mezi tzv. střední třídou známá jako depka – se stane pro 90. léta podobně klíčovým pojmem jako odcizení pro modernismus, znamená příliš nadsadit jeden rys z mnohých, nicméně stojí za úvahu se jím zabývat. A přijde-li do našich kin v říjnu též filmová verze tohoto díla, podrobnějším a serióznějším analýzám kulturních pojmů dnešní generace se snad nevyhneme. Nemusíme nutně fandit technu, heráku a extázi. Uměleckému nadání Irvina Welshe by však měl držet palce každý.

Irvine Welsh: The Acid House (Barevnej svět). Překlad Vít Malinovský. MAŤA, Praha 1999, 372 stran, náklad a cena neuvedeny.