Stefano Benni – Bar Sport

28.12.2006 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

Slavná povídková kniha Bar Sport italského autora Stefana Benniho vyšla v českém překladu.

Italský prozaik Stefano Benni (1947) se českým čtenářům již v novém tisíciletí představil. V roce 2003 vyšel v překladu Alice Flemrové svérázný bildungsroman Časoskokan, o rok později byla publikována v překladu Jany Sovové kniha pro děti s názvem Podivínsko. Alice Flemrová se nyní ujala rovněž povídkové knihy Bar Sport vydané poprvé přesně před třiceti lety.

Soubor obsahující sedmadvacet krátkých próz byl Benniho debutem, a to úspěšným. V jednotlivých povídkách probíhá pozvolné, nanejvýš hravé určování diagnózy návštěvníků jednoho obyčejného baru. Jako důkladný encyklopedista Benni začíná Historickým úvodem. O středověkých pirátských barech se tak kupříkladu dozvíme: „Do tohohle baru se smělo jen s dřevěnou nohou nebo se skleněným okem anebo s hákem místo ruky, takže tam byl pořád přítomný kovář, přichystaný odtrhnout od sebe zdravící se štamgasty.“

Samotnou analýzu barového životaběhu pak otevírá kapitolou o moučnících, přičemž „v baru Sport se skoro nikdy nejí“. To by ovšem po světě nesměli chodit zbrklí obchodní cestující z Milána: „Otevřel vitrínu a strčil si do pusy černobílou laskonku posypanou tím překrásným trvanlivým hliníkovým zdobením, které už samo o sobě signalizuje opravdu špatný moučník. Po baru se okamžitě rozletěla zpráva: ,Snědli Luisonu!‘ Luisona byla nestorka všech moučníků a ležela v té vitríně od roku 1959.“ Jak účetní Nizzi zahořel láskou Benni pokračuje výčtem a náležitým popisem barových atrakcí (flipper, biliár, stolní fotbálek, telefon). Lehkým tónem dále charakterizuje barového experta, barového playboye, barového dědečka, děcko se zmrzlinou, barového pomocníka Cinna a dalším komparzisty (pumpař, karabiník, blázen s programem kin, inženýr, dvě stařenky, barové kočky). Nechybí ani pohádka o Popellinovi a příhoda o tom, jak účetní Nizzi zahořel láskou. Benni je vynikající demystifikátor nejrozličnějších bohatýrských historek. V baru Sport se totiž nachází nemálo neúspěšných zkrachovanců, kteří jsou schopní nanejvýš vyrazit na ligový fotbalový zápas (a nedojet na něj).

Kdo ovšem nezná tyto skutečnosti, mohl by si podle řečí vedených u baru myslet, že je to naprosto jinak. To vše však ještě neznamená, že se Benni svým postavám posmívá, naopak, je velmi empatický. Stačí si přečíst charakteristiku zamilovaného telefonisty: „Telefon pusinkuje a taky ho něžně hladí. Když je sám, provádí se sluchátkem neuvěřitelně erotické pohyby a má při tom zavřené oči. V okamžiku loučení se k němu v žádném případě

Ekosystém italského baru

„Je zcela zbytečné, aby bar vlastnil dobrý biliár, pokud nemá dobrého barového blbečka. Lepší bary vlastní pravý a nefalšovaný trh s atrakcemi, kde se najdou i vzácné kousky: jeden dobrý expert na pondělní fotbalové debaty se kupříkladu cení na půl milionu…“ nesmíte přibližovat. Jeho dívka nezavěsí, dokud ji nenazve svou ,malou nestydou‘, a když se tam motáte vy a on se stydí, může to trvat taky do tří do rána.“

Kromě fotbalového výjezdu se pak vně baru Sport ocitáme také v povídce Bio Střelec: „V prvních řadách seděly služky a vojáci. Jedna děvečka si přinesla putýnku lusků na vyloupání a vojáci jí hned chtěli píchnout a někteří píchat. Vepředu byl i stařičký pederast, nyní už mimo provoz, který již sedm let nabízel dětem tentýž citronový bonbon.“

V próze Znám jedno místečko jsou zas pojednány nedosažitelné objekty (venkovská restaurace, luxusní restaurace), které však není radno v baru doporučovat, protože je téměř nemožné je najít: „Venkovská restaurace stojí v devadesáti případech ze sta na štěrkové cestičce za velikou zatáčkou, ale místní obyvatelé, jakmile vás zahlédnou odjíždět, cestičku vyasfaltují a ohnou zatáčku na druhou stranu, abyste se tam nemohli vrátit.“

Benniho povídky tak jsou kratochvílí té nejlepší kvality, jejich čtení skutečně nepřináší žádnou námahu, zato mnoho zábavy – přesto je ale lepší čtení dávkovat, jinak totiž hrozí mírný pocit stereotypu. Autor využívá hojně nadsázky a nebojí se vystoupit z reality do fantazie, což je ovšem pouze prostředek, jak co nej0přesněji realitu pojmenovat (v českém překladu totéž kongeniálně provedla Alice Flemrová). Neboť máme-li dojem, že se do baru chodíme odreagovat, Benni ukazuje, že společenství baru je dojemně přitroublá ochotnická fraška. O tom, že se celý život pohybujeme z role do role, svědčí nakonec i úvodní věta závěrečného textu: „Dneska jsme v baru všichni lepší.“ No, ano, v baru se rozhostila vánoční nálada.

Stefano Benni: Bar Sport. Přeložila Alice Flemrová, Havran, Praha 2006, 148 stran.