Stefano Benni – Časoskokan

24.04.2004 – Lenka Penkalová (LN)

Stefano Benni, který se narodil roku 1947 v Bologni, je jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších italských spisovatelů současnosti. Nedávno vydalo nakladatelství Havran překlad jeho předposledního románu Časoskokan. V úterý 27. dubna v 17 hodin proběhne v Praze v knihkupectví Fišer Benniho autogramiáda.

Benni, kterému se též přezdívá Vlk, je pojem: rozený vypravěč se zdánlivě nevyčerpatelnou fantazií píše básně, eseje, povídky i romány, spolupracuje s filmaři i divadelníky a neúnavně, s vtipem a lehkou ironií komentuje politické události v novinových článcích. Právě tato společenská angažovanost v nejširším slova smyslu mu získává nejen skalní příznivce, ale také zavilé odpůrce, Benni se totiž svým ostrým jazykem ohání na všechny strany a nikoho nešetří; ani jako žurnalista, ani jako spisovatel. První české překlady Benniho otiskl před lety časopis Aluze, ale teprve před několika měsíci tu jeho texty vyšly knižně. Doufejme, že sbírka ilustrovaných alegorických příběhů pro děti i dospělé Podivínsko (1984; viz recenzi rubrice K přečtení – pozn. red.) a román Časoskokan (2001) jsou jen první ochutnávkou, za přečtení by totiž stálo téměř všechno, co zatím Benni v Itálii vydal. Od povídkových souborů Bar Sport (1976), Bar pod mořem (1987) nebo Poslední slza (1994) až po romány Země! (1983), Komičtí vyděšení válečníci (1986), Společenstvo Celestýnů (1992), Elianto (1996) nebo nejčerstvější novinku – román Bleskurychlý Achilles (2003).

Zaumný pan Vlk

Benni přichází s novou knihou téměř každý druhý rok, takže by asi nemělo smysl jmenovat další tituly a rekapitulovat celou bibliografii tak plodného autora. Stejně marná se může zdát snaha o stručnou definici jeho poetiky, protože každá z knih se liší od všech ostatních, každá se vydává poněkud jiným směrem. Existuje-li nějaký společný jmenovatel jeho knih, je to právě skutečnost, že mnoho společného nemají. Benni rád experimentuje s žánry, vždy v různém poměru mísí prvky fantasy, sci-fi, parodie, pohádky, humoristického románu i dalších forem, výsledkem ale kupodivu není neústrojný slepenec, nýbrž kompaktní text s výraznou dějovou linkou, text neuvěřitelně nápaditý a vtipný. Nejcharakterističtějším znakem jeho psaní je ale specifický jazyk, košatý, plný slovních hříček, narážek, novotvarů a dialektismů, jazyk extrémně náročný na překlad. Překladatelka Časoskokana, Alice Flemrová, si s Benniho zaumností poradila skvěle a má zásluhu na tom, že máme v češtině plnokrevný text, srovnatelný s originálem.

Jak se stal z Vlčka Časoskokan

Benniho předposlední opus – Časoskokan se liší od jeho ostatních knih jednak zdůrazněnou „tradičností“ vyprávění, jednak potlačenou fantaskností, která souvisí s tím, že Časoskokan je román částečně autobiografický. Kostru příběhu tvoří popis „mládí a zrání“ vesnického chlapce, kterému se říká nejdříve Vlček a poté Časoskokan. V první řadě tedy jde o klasický bildungsroman. Stejně dobře bychom ale mohli říci, že jde o román společenský a humoristický, ekologický, vesnický a fantastický. Jeden volně přechází v druhý, překrývají se a nijak si navzájem nepřekážejí. Kniha začíná iniciačním momentem, v němž hlavní hrdina získá své jméno. Na cestě do školy potká veselého Boha, který mu nadělí jedinečný dar – schopnost přeskakovat v čase, být časoskokanem. „Neděs se, ale budeš pořád žít s dvojema hodinkama, jedněma vnějšíma, jedněma vnitřníma. Ty vnější se ti budou hodit, abys nepřišel pozdě do školy… Ty druhé, které obsahují sto sedmdesát šest časů protologických, devadesát eschatologických a třicet šest chaotických románových časů, jsi spolkl jako malý, i když si to už nepamatuješ. Klidně jim říkej druhé hodinky, nebo spíš hodibinky.“ A tak Časoskokan občas vidí to, co bude, i to, co bylo, rozpráví se svou mrtvou matkou, vidí bagry, které ničí jeho vesnici, dálnici, která rozkrajuje blízké údolí, vidí útržky osudů lidí, s nimiž se setká, a někdy i svůj zestárlý obličej.

Bráním horu – bráním sebe

Tím se ale Časoskokanovy „nadpřirozené“ schopnosti nevyčerpávají dokáže mluvit s různými lesními bytostmi, trpaslíky a šotky, se šiškovým mužíkem i liškou čarodějkou a citlivost k personifikovaným „přírodním hlasům“ si uchová až do dospělosti. Časoskokan je intuitivní ekolog, díky dětskému, mytologicko-pohádkovému vnímání věcí kolem sebe chápe víc než ostatní. Slyší zoufalé volání hory, která má být zničena kvůli stavbě silnice, cítí, co se s ní děje, jako by s ní byl spojen pupeční šňůrou, a snaží se ji bránit, protože tím brání i sám sebe. Místo je pro Časoskokana bytostně důležité a rozmlouvání s lesními šotky a duchy naprosto přirozené. Fantazie přechází v realitu samozřejmě a téměř nepozorovaně, hranice mezi smyšlenkou a skutečností je tak mlhavá, že už ji vlastně nelze rozeznat. První část románu, Časoskokanovo dětství, se odehrává v nejmenované severoitalské vesnici 50. let, kterou hrdina v úvodu představí v několika odstavcích skrze její obyvatele. Každou ze svérázných postav dokáže sugestivně popsat jedinou krátkou větou a několika tahy vykreslí živý vesnický betlém, zalidní prostor charaktery silnými i slabými, podivíny, blázny, kariéristy, hospodskými povaleči a odkvétajícími svůdnicemi. Tak začíná sled mikropříběhů, jakási vesnická tragikomedie, v níž Časoskokan hraje roli bystrého pozorovatele a komentátora. Spolu s ním zpovzdálí sledujeme žabomyší hospodské spory, pozvolný tok dní a let. I to, jak se nakonec skupina domorodců, jíž velí jeho otec, truhlář, samorost s náklonností k alkoholu a idealistický komunista, vzbouří proti praktikám obchodníků s nemovitostmi, kteří bohatnou na nelegálních spekulacích a rozprodávají pozemky kolem vznikající dálnice. V předem prohraném boji zvítězí ti, kdo mají moc a peníze – občanské protesty nezmůžou nic proti „asfaltovému veřejnému zájmu“ a těm, kdo se na něm přiživují. Vesnici dohoní pokrok, zaplaví ji přistěhovalci, komunita starousedlíků se rozkližuje a rozpadá. Ani ve fiktivním textu tedy nemizí kritické naladění Benniho – žurnalisty. Znechucení politickou praxí a jejími důsledky je zcela zřejmé. Benni sice neúnavně tepe poměry, ale dělá to s mírou a hlavně s neuvěřitelným vtipem. Umí čtenáře rozesmát a přetáhnout na svou stranu, umí je přesvědčit, aby se na svět dívali jeho očima. Umí je vtáhnout do polozapomenutého dětského světa, kde platí jiná pravidla a uznávají se jiné hodnoty, a tak spolu s Časoskokanem, drzounem a rabiátem s přebujelou fantazií, lze prožít školní dobrodružství s partou kamarádů stejně jako první erotické zmatky a smát se jemu a smát se s ním a smát se i sám sobě.

Hora se mstí, Časoskokan se nevzdává

Ve chvíli, kdy hlavní hrdina začne chodit na gymnázium, začíná druhé dějství, částečně se mění obsazení i kulisy; namísto vesnice je tu město a s ním noví kamarádi a starosti puberťáka, který se sám na sebe dívá s povytaženým obočím. Sebeironicky Časoskokan vypráví i o svých milostných eskapádách, přesto je ale příběh jeho osudové lásky k Selene, který se táhne celou knihou, strhující; je to neidealizovaná a nepatetická romance, úsměvná, ale ne směšná. Se stejnou upřímností, s jakou vypráví o všech zákrutách a trapnostech vztahů, mluví Časoskokan o mýty opředeném roce 1968. Popis studentských protestů působí v jeho podání spíš groteskně, přesto je opojná bojová atmosféra schůzí a nočních hlídek v opuštěných školních budovách nakažlivá. Magickým rokem 1968 se vyprávění zvolna završuje, Časoskokanův otec zemře, když zachraňuje lidi zavalené sesuvem půdy. Hora se pomstila těm, kdo bojovali o její záchranu. Časoskokan se rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou a pomstít oba – horu i otce; pod tíhou odpovědnosti se pak zřejmě definitivně přehoupne do dospělosti. Dvoje hodinky si ponechá: hodinky pozemské i hodinky možných světů. Časoskokan, ten, který přeskakuje mezi různými časy a různými světy, skutečnými i fiktivními, je bytostný fabulátor. Časoskokan je alegorií spisovatele, pohybuje se mrštně mezi jednotlivými verzemi svých příběhů, své posluchače chvíli vede a chvíli mate, mizí a zase se objevuje, hraje si s nimi. Není větší radost, než se spolu s ním ztratit v oněch „třiceti šesti chaotických románových časech“, které odměřují jeho hodibinky. Věřte – nevěřte.

Stefano Benni: Časoskokan. Přeložila a doslov napsala Alice Flemrová. Vydalo nakladatelství Havran, Praha 2003, 320 stran.