Tereza Brdečková – Slepé mapy

ALEŠ HAMAN – 18.12.2006 (LN)

Pražská autorka Tereza Brdečková (1957) vydala svou šestou knihu, prózu s názvem Slepé mapy.

Tereza Brdečková nabídla čtenářům další prózu, tentokrát je to „malý“ román s poetickým názvem Slepé mapy. Autorka v něm v podstatě pokračuje v průzkumu terénu naší každodennosti nahlížené převážně z perspektivy současného intelektuála.

Po Profesorovi dějepisu (2004) dává tentokrát vstoupit na scénu podnikateli, jenž ovšem vlastně patří rovněž k vrstvě lidí, kteří mají něco společného s tvůrčí činností – zařizuje totiž bytové a kancelářské interiéry.

V protagonistovi, Viktoru Hermanovi, se protíná několik hledisek. Na jedné straně připomene frustrované maloměstské celebrity, na druhé straně ovšem v něm Brdečková sleduje náročnější cíle. Chce totiž vytvořit postavu v podstatě bez psychologie, bez analýzy vnitřních motivací jejího jednání, postavu jedince, jejž uprostřed života (v zásadě bezproblémového a spokojeného) náhle přepadne vědomí zoufalé jednotvárnosti vlastní existence a potřeba opustit zaběhnutý životní stereotyp.

Cesta, jakou se dá – najde si náhradní erotický vztah, v němž chce spatřovat osudové pouto (poutá ho však vlastně jen nelegitimní sex přecházející v sadomasochistické hrátky) – mu však úlevu od trvalého pocitu prázdnoty nepřináší.

Bezohledně sobecký způsob, jakým hrdina zachází se ženami, ať už jde o manželku Veroniku, nebo milenku Sabinu, či konečně o třetí „femme fatale“, Emu Jahnovou, naznačuje, že Brdečkové vlastně nešlo o psychologickou studii panství banality.

Viktor Herman, stejně jako ostatní postavy její prózy, nejsou „živými“, identifikovatelnými postavami v běžném smyslu slova. Připomínají spíše „stínové“ modelové produkty představivosti, s nimiž autorka zachází podle potřeb příběhu, v němž se prolíná smyslová zkušenost postav s jejich imaginací. Spisovatelčiným záměrem bylo patrně ukázat, jak se lidské osudy mohou splétat v nečekaných peripetiích, jež se navíc vymykají logice běžného chápání.

Naznačují to už vstupní pasáže její prózy, v nichž je hrdina obviněn z těžkých mravních deliktů (mučení a znásilnění chlapce, uprchlíka z Balkánu, jejž opatruje jakási domácím obyvatelům neznámá žena), k nimž se bez okolků přiznává, přestože všem včetně policie je zřejmé, že se jich nedopustil.

Jediným přitěžujícím činitelem jsou zranění domnělého pachatele obdobná těm chlapcovým – až posléze je čtenáři naznačeno, že jsou to zranění ze sadomasochistických hrátek s milenkou.

Postavy v zajetí autorky

Brdečková vůbec ráda pracuje s opožděným vysvětlováním nejasných souvislostí. Ukazuje se to v celkové kompoziční výstavbě její prózy, která spočívá na dvou zdánlivě nespojitých dějových liniích, jejichž souvislost se vyjeví až později. Jednu tvoří příběh Viktora Hermana, druhou pak příběh Emy Jahnové. Ta vystupuje zpočátku jako opatrovnice balkánského chlapce, ve „skutečnosti“ je to někdejší dětská vychovatelka, obviněná svého času ze zanedbání povinné péče (v její přítomnosti došlo k nesmyslné smrti chlapce zavražděného bezdůvodně jeho vrstevníkem). Pod vlivem této události založí nadaci Stříbrná stopa věnovanou boji proti veřejné prezentaci fikčního násilí před dětmi.

Obě linie, Viktorova i Emina, se nakonec splétají v jednu, ovšem tak, že přitom dojde ke zvratu časového průběhu (to, co se stalo v úvodu, se má vlastně odehrát až po závěru dění). V tomto rámci rozvíjí pak autorka spletitou hru osobních, dějových i časových vazeb, která se vlastně stává hlavní významovou náplní její fikce. Jí je podřízeno vše: chování postav, s nimiž autorka nakládá dosti voluntaristicky (zejména pokud jde o jejich erotické vztahy, vrcholící většinou velmi přímočaře v posteli), návaznost událostí založená na překvapivém a jen málo motivovaném nebo i nemotivovaném mizení a objevování se účastníků dění a konečně i časová následnost záměrně porušovaná a znejasňovaná.

To vše mělo patrně dodat její próze rysy, jež by ji přiblížily dnes už klasickým vzorům moderní prózy – Franzi Kafkovi (stínová „vyprázdněnost“ postav) a Alainu Robbe-Grilletovi (komplikovaná kompozice mísící imaginárno se smyslovou zkušeností). Pokus ovšem zatím uvázl v půli cesty. Kafkovskému pólu chybí výraznější symbolický podtext, pólu „nového románu“ zase důslednější rezignace na logiku vyprávění. Navíc linie protestu proti prezentaci násilí vnáší do románu až jisté rysy publicistické apelativnosti, která se nesrovnává s abstraktně obraznou povahou fikce.

To, že se Brdečková ve svém pokusu zmapovat současnou každodennost snaží jít specificky svou cestou a neuchyluje se ani k naturalistickému siláctví, jaké dnes v současné próze působí již poněkud vyčpěle, ani nepřistupuje na snadnou cestu žánrového figurkářství či „seriálové“ prvoplánové popisnosti, působí nicméně sympaticky.

Tereza Brdečková: Slepé mapy. Odeon, Praha 2006, 176 stran.