Jan Balabán – Možná že odcházíme

29.05.2004 – Ondřej Horák (LN)

Po letošním návratu Emila Hakla a Jiřího Hájíčka k žánru povídky, jímž před časem vstupovali na literární scénu, se stejným směrem vydal ve své šesté knize i Jan Balabán. Přitom Emil Hakl dosáhl s knihou O rodičích a dětech úspěchu i na poli novelistickém, naopak díla Jiřího Hájíčka nevykazují výraznou osobitost bez ohledu na žánr. U Jana Balabána je však návrat k povídkovému cyklu velkou výhrou.

Balabánův útlý povídkový cyklus Prázdniny (Host 1998) se s odstupem stále více jeví jako jedna z nejvybroušenějších českých prozaických knih 90. let minulého století. Na tuto, Balabánovi zřejmě vlastní, neboť nejkoncentrovanější podobu tvorby jeho nový, rovněž nerozsáhlý cyklus Možná že odcházíme přímo navazuje. Tato vazba jakoby „odklízí“ stranou ostatní autorovy knihy – povídkovou prvotinu Středověk (Sfinga 1995), trio lyrických textů Boží lano (Vetus Via 1998) i dvojici románů Černý beran (Host 2000) a Kudy šel anděl (Vetus Via 2003). V románech – rozdrobených do kapitol, které často velmi připomínají samostatné povídky – se ostravskému prozaikovi ne zcela podařilo udržet jednotící románové gesto. Balabán vyniká v zachycení okamžiku, situace a bezděčné kontinuity, nikoliv však „povinné“ souvislosti. Proto právě „jen“ jeho povídkové cykly patří k nejvyšším patrům toho, co současná česká próza nabízí společně s nejlepšími z povídek již jmenovaného Emila Hakla, dále Petra Hrbáče, Karla Kuny, Oscara Ryby, Kateřiny Rudčenkové a až vloni publikovanými prózami Edgara Dutky a Václava Ryčla.

Opatrné kroužení

Jan Balabán (1961) vystudoval anglistiku na olomoucké univerzitě, hlásí se především k žákovství u Josefa Jařaba. Vrátil se do Ostravy, kde do těchto dnů pracuje jako technický překladatel. Mezitím se stihl oženit, stát se otcem dvou dětí, rozvést se. Poprvé publikoval časopisecky povídky v Revolver Revue na začátku 90. let. Knižně debutoval – podobně jako jeho ostravští přátelé, básníci Petr Hruška a Jaroslav Žila – až v jejich polovině. Balabán komponuje své povídky do vnitřně propojených cyklů. V Prázdninách to byl především Pavel Nedostál (Dana chodí vztekle bytem sem a tam a Pavel ví, že by si měli něco vážného říct.) a doktor Satinský (Doktor Satinský se rozhodl, že bude žít jinak.), kteří se vynořovali ve vícero z celkem šestnácti povídek, v nových povídkách tyto „návraty“ obstarává především postava Hanse (Hans seděl na botníku v předsíni, hleděl do očí malému pejskovi, jehož někteří předkové jistě byli foxteriéři, a žvanil jak evangelický farář.). Přesto po něm není žádná z nich pojmenovaná – přitom šest povídek z dvacítky v titulu jméno postavy nese. Tyto názvy, slibující portrét postavy vetknuté do záhlaví, upomenou na nedávno vydaný český překlad povídkového cyklu polského autora Andrzeje Stasiuka Haličské povídky (Periplum 2001). Povídkové cykly, jak již naznačeno, dávají Balabánovi prostor pro nezávazné, opatrné kroužení, jímž se odkryje jen to podstatné, a nikoliv pro křečovité vykružování, jako tomu je v jeho románech. Skutečně se zdá, už téměř nade vši pochybnost, že Balabán je rodem povídkář, jako jimi byli třeba Ernest Hemingway, Raymond Carver, u nás například Jan Čep – a ničím jiným. Konstantami Balabánových povídek jsou osamělí neúspěšní lidé, Ostrava, alkohol, rozvod a děti, evangelická víra, temná nenávist temné komunistické minulosti a barvité odhalování podivně pestré současnosti: Pořád je to ještě dítě, stačí mu půl hodiny, hodinka, a nám, jak se zdá, už ani zbytek života. Hnusné slovo, člověk si představí okousanou půlku chleba, který už děti stejně nechtějí, radši něco v lesklém obalu, tolik se jich tu všude povaluje. Lesklé lepkavé obaly od sladkostí obalují svět.

Mezi vyprávěním a autenticitou

Ostravský povídkář proplouvá na české poměry nevšedně umně mezi Scyllou fabulovanosti a Charybdou autobiografičnosti, obé citlivě dávkuje. Česká próza se v posledních letech omezuje spíše na krajní body tohoto rozpětí – na přejatý způsob velkého vyprávění, který se však po přenesení do zdejšího prostředí nejeví jako úspěšně proveditelný a dostatečně rezonující (např. v díle Romana Ludvy, Hany Andronikovy či Miloše Urbana), a na druhém pólu „autentický“ proud, kde ne vždy dochází k dostatečnému uměleckému přetvoření a tvarové docelenosti (např. Haklova Intimní schránka Sabriny Black a Kahudovy Proudy). Jako Balabánovo unikum nakonec vysvítá schopnost nejen postavu s jasnějšími obrysy vytvořit (problém „autentického“ proudu), ale nadto vytvořit postavu věrohodnou, takovou, která by si dokázala získat čtenářovu empatii (problém proudu „velkého vyprávění“).

„Hrdinové“ jako my

Autor umí stvořit životem unavené a zklamané postavy mužů středních let (Takhle ne, nosit kytičky a balíčky. Správný chlap má vždycky jedno kompaktní zavazadlo, nejlépe koženou aktovku, a co se do ní nevejde, to je zbytečnost.) a zachytit ženské pohledy, které tyto muže zaregistrují (Na zdi v pokoji obraz, jehož autor se zřejmě chtěl vrátit do předminulého století. Vůbec se jí zdálo, že Hansovi kamarádi neberou to současné jednadvacáté příliš vážně. Ono taky moc vážné není. Vzpomněla si na časopis Cosmo Girl, který nedávno viděla u své mladší sestřenice. Jak být in? Tihle muži, zdá se, přemýšlejí o tom, jak být out. Zasmála se a v duchu opatrně připustila, že tohle se jí na nich právě líbí. Sama je tak někde mezi, a být mezi, napovídala jí její sociální inteligence, dlouho nevydrží.). Nedosti na tom: k Balabánově výzbroji patří i velmi věrohodné zpodobení samotných ženských postav a jejich vnímání světa. Jestliže se jistým autorkám české literární historie 19. století vyčítalo, že neumějí vytvořit životnou mužskou postavu, náš autor opačné problémy rozhodně nemá: Ochranu pak zakoupila v krámě u benzinové pumpy, takzvaně na pumpě. Cigarety a Durex, jako nějaká děvka./ Doma potom otevřela Romanův kufr a vložila těžce vybojovanou krabičku do jeho toaletní tašky ke kartáčku na zuby a krému na ruce. Teď to máš úplné, řekla si a zase z bytu odešla rozhodnutá se nevrátit, dokud ty kufry nebudou pryč. S alkoholem bojující Emil, Oldřich trpící fobií z ptáků, Edita opouštějící a opuštěná, otec na výletech se synem či cestující prodejce kompaktních disků – postavy, jimiž autor zabydlel tyto povídky, jsou jejich základním stavebním kamenem. A v souvislosti s postavami není též bez zajímavosti, že Balabánova předchozí kniha, román Kudy šel anděl, měla původně název Jsme tady, který s titulem nové knihy tvořil významovou dvojici. Jsme tady, ale možná že (už) odcházíme. Nebo: Možná že odcházíme, ale (ještě pořád) jsme tady?

Zní ticho

Druhým základním kamenem uměleckého úspěchu Balabánových povídek je stručnost. Sám autor mluví o své optimální délce povídky, tzv. stopě. Těžko říci, zda tento rys přímo souvisí s ostravským prostředím, ale je charakteristický i pro autorovy literární souputníky Hrušku a Žilu – vydržet ticho, které jasně šepotá. Můžeme-li knihy ze sousedních zemí, které u nás v posledních letech byly přeloženy, považovat za reprezentativní, lze s klidem říci, že vedle současných autorů německých (Judith Hermannová, Thomas Brussig, Ingo Schulze), polských (Andrzej Stasiuk, Olga Tokarczuková), slovinských (Drago Jančar, Andrej Blatnik) a rovněž autorů slovenských se Balabán se svými povídkami neztratí. Naopak, co se týče osobitosti „tónu hlasu“, náleží mu místo vysoko. Dozvědí se to čtenáři za hraničními kameny češtiny? A před nimi?

Jan Balabán: Možná že odcházíme. Vydalo nakladatelství Host, Brno 2004. 140 stran.