Carlos Ruiz Zafón – Stín větru

ONDŘEJ HORÁK – 21.12.2006 (LN)

Bestseller katalánského autora Carlose Ruize Zafóna vyšel v českém překladu

Když v roce 2001 vyšla kniha Stín větru, byl to počátek mezinárodního věhlasu barcelonského autora Carlose Ruize Zafóna (1964), žijícího od roku 1994 v Los Angeles, kde se živí jako scenárista. Už tehdy měl za sebou čtyři knihy pro děti a mládež, teprve první román „pro dospělé“ však vyšel v překladu do třiceti jazyků. Nyní tedy mohou i čeští čtenáři posoudit, zda jde jen o bouři ve sklenici vody, či o skutečnou atrakci.

Děj rozměrného románu se odehrává v Barceloně především v prvním poválečném desetiletí, závěrečná kapitola však shrnuje osudy postav ještě s dalším desetiletým odstupem. Hlavním hrdinou je v roce 1945 desetiletý Daniel, který žije jen se svým ovdovělým otcem, majitelem knižního antikvariátu. Právě otec v den desátých narozenin přichystá pro svého syna iniciační zážitek: návštěvu pohřebiště zapomenutých knih, které působí jako velmi tajemný dům, pravděpodobně má ovšem prozaický základ – jde o knihy odstraněné frankistickou cenzurou.

„Je tu zvykem, že každý, kdo sem přijde poprvé, si musí vybrat knihu, jakou chce, a přisvojit si ji. Musí se postarat o to, aby se kniha nikdy neztratila, aby byla stále živá. Je to velmi důležitý závazek. Na celý život.“ Daniel si v labyrintu uliček mezi policemi s knihami vybere svazek, na jehož hřbetě stojí – Julián Carax: Stín větru.

Otec Fernando hraje za Real

Daniel je samozřejmě Caraxovým románem okamžitě uhranut a pátrá po dalších dílech i životních osudech tohoto autora. Caraxův život je opředen tajemstvím a jeho knihy téměř zmizely z povrchu zemského, neboť muž bez obličeje, který se představuje jménem postavy z románu Stín větru, se snaží zmocnit i zbývajících svazků.

Naštěstí ale Daniel, později společně s pomocníkem z antikvariátu Fermínem, stále naráží na další lidi, kteří o Caraxovi, případně o těch, s nimiž se stýkal, vědí cosi nového, a tak se příběh náležitě řetězí. Daniel je Caraxovi vzhledem také velmi podobný, a navíc zatímco Julián prožil vášnivou lásku s Penélope, sestrou svého spolužáka, Daniel se pro změnu zamiluje do sestry svého přítele ze školy.

Zafón sestrojil košatý příběh, který vypráví velmi zeširoka. V jeho způsobu nechybí místo pro odlehčený humor, nicméně někdy je styl přece jen těžkopádnější, než by bylo záhodno. Také struktura románu se zdá být šita mírně horkou jehlou. Spoustu věcí se o postavách dozvídáme teprve ve chvíli, kdy autor potřebuje jejich specifikum k tomu, aby mohl děj posunout o krok dál. A tak třeba Fermín se stane přeborníkem v okamžitém usínání v autobusu až tehdy, kdy je třeba, aby se mu zdál sen, v němž je otec Fernando „oblečený jako střední útočník Realu Madrid“.

Příběhem chlapce v poválečných letech, který pátrá v minulosti, Zafónův román připomene vloni do češtiny přeloženou knihu polského autora Antoniho Libery s názvem Madame. A to, že je do centra postavena kniha a její autor, mají pak se Stínem větru společné (nejen) Dějiny lásky Američanky Nicole Kraussové. Přičemž už fakt, že se „v hlavní roli“ ocitá kniha, signalizuje fantaskní základ.

Stín větru není románem, který by se čtenáře palčivě dotýkal, daleko spíše se snaží být atraktivním společníkem, s nímž si „v hovoru“ člověk rád ukrátí chvíli. I přes zmíněnou stylistickou neladnost, která příběh obírá o přívlastek „strhující“, jde však o výrobek patřící přece jen mezi ty povedenější.

Španělsko je špatný vtip

Především skrze postavy obávaného sadistického policisty Fumera, (také bývalého Juliánova spolužáka, neboť ve Stínu větru vše souvisí se vším) a pomocníka Fermína proniká do příběhu neblahá realita frankistického Španělska. Přestože právě Fermín zakusil Fumerovo „umění“ na vlastní kůži, je jeho svérázná osoba značným oživením. Patos románu totiž udržuje na únosné mezi, neboť jej vybalancovává humorem a nadhledem.

Fermín si při hodnocení frankistického Španělska ubrousek před ústa věru nedává: „Mé drahé Španělsko má tři světice. Svatou Zlostnici, svatou Cudničku a svatou Upejpavku. A všichni společnými silami jsme z týhle země udělali špatný vtip.“

Tomuto filozofujícímu rozšafovi skutečně těžko upřít dobrý pozorovací talent: „Vojenská služba slouží jen k odhalení procenta barbarů mezi obyvatelstvem. A to se dá zjistit během prvních dvou týdnů, není třeba tam být dva roky. Armáda, manželství, církev a banky, to jsou čtyři jezdci apokalypsy.“

Carlos Ruiz Zafón: Stín větru. Přeložila Athena Alchazidu Dokořán, Praha 2006, 458 stran