Pavlos Matesis – Psí matka

ONDŘEJ HORÁK – 30.8.2006 (LN)

Ještě než jsem knihu dočetl, začal jsem podle ní psát jevištní monolog – píše Pavel Kohout na obálce českého překladu románu řeckého autora Pavlose Matesise (1931). Psí matka, která se údajně stala v Řecku bestsellerem, přináší zpověď penzionované herečky s uměleckým jménem Rarau.

Těžiště románu je umístěno do doby druhé světové války v městečku Epalxis. Vypravěčka tehdy žila v domku se svou matkou a dvěma bratry. Otec odešel v roce 1940 bojovat na albánskou frontu, odkud už se nevrátil, díky čemuž rodina získala trvalé finanční odškodnění: „Každopádně Albánii blahořečím za to, že mi zajistila důchod. A je mně putna, že národ prohrál. Copak to bylo poprvé?“

Obyvatelé městečka ovšem během války trpí velkým hladem. Dobře se najedí jen v mimořádných případech, třeba když kráva šlápne na minu a kusy těla se rozletí do všech stran. Hlavní hrdinka si s bratrem alespoň čte v kuchařské knize a taky chodí do kina: „Schválně jsme si vybírali filmy s jídlem. V konverzačních komediích nejedli. To v operetách byly vždycky scény se slavnostní večeří, stoly přeplněné jídlem a hlavní hrdinové ustavičně žvanili a ani si neuždíbli. Jednou dokonce kdosi ze sálu zavolal na protagonistu na plátně: Ty blbče, tak se přece nažerte!“

Ital není Němec

Dívčina „ovdovělá“ matka problém s obstaráváním jídla vyřeší vztahem s jedním z italských vojáků, který rodinu každodenně zásobuje výměnou za „kousek toho lidskýho tepla“. A když tento voják odjíždí z Epalxisu, přivede Rarauině matce představit svého nástupce, a tak vše plyne bez přerušení dál… Není také okupant jako okupant – zatímco italští vojáci jsou s řeckým obyvatelstvem v čilém kontaktu, němečtí vojáci si drží chladný odstup.

Na konci světové války, která se změnila v občanskou, je Rarauina matka nicméně pro „styk s nepřítelem“ označena za kolaborantku a společně s dalšími ostříhána a pomazána exkrementy. Po celý den jsou tito „viníci“ ukazováni ve městečku na nákladním autě projíždějícím postupně všemi ulicemi.

Rarau se nakonec se svou matkou, která po „přehlídce kolaborantů“ oněměla, stěhuje do Atén – díky epalxiskému doktorovi, jenž začal dělat politickou kariéru a pomáhá krajanům téměř bezplatně: jen za slib, že mu při volbách dají hlas… Nejprve žijí v jednom z bývalých bunkrů na předměstí Atén, teprve později získají byt, a tak poprvé má jejich příbytek jinou než hliněnou podlahu.

Svatá zpovědní mánie

Dvě kapitoly v druhé části románu nevypráví samotná Rarau, nýbrž jsou podány v er-formě. Tato změna přináší poněkud střízlivější a „objektivnější“ nahlížení reality. V závěrečné kapitole je totiž přetištěn doklad o psychiatrickém vyšetření, z něhož vyplývá, že „výše uvedená Rubini Maskarisová (Rarau) byla shledána pannou“ a „trpí syndromem svaté zpovědní mánie“.

Rarau však jen o chvíli dříve vypráví o svých hereckých začátcích toto: „,Milá moje, ty jsi rozená děvka,‘ řekl mi, když mě vyprovázel ke dveřím. ,Jak to myslíte, děvka? Já se chci stát herečkou. A co to vůbec znamená děvka?‘ ,Děvka znamená přesně to, cos před chvilkou dělala, holčičko.‘ ,Já nechci být děvka,‘ povídám mu. ,Ale už jsi. Přeji ti slavnou kariéru a ať postupuješ čím dál výš.‘ A ukázal na padesátku, co jsem držela v ruce.“

Psí matka přináší „atraktivní“ téma a také hlavní hrdinka a její „upřímný“, byť zároveň notně zkreslený pohled na svět budí rozhodně spíše sympatie. Handicapem Matesisova románu je ovšem jistě fakt, že v českém literárním prostředí, do něhož vstupuje, nelze pominout díla mistra „řečového proudu“ Bohumila Hrabala. A v tomto srovnání je Matesis bezesporu „lehčí váhou“. Říci, že překlad takového románu je nošením sov do Atén, by ale bylo zas až příliš příkré.

Pavlos Matesis: Psí matka. Přeložila Soňa Dorňáková-Stamou Host, Brno 2006, 188 stran